Krásný problém

Napadlo by vás někdy, že autora článku nebo dokonce poezie či jakéhokoliv jiného literárního textu „políbí múza“ během (pro někoho absolutně nezáživné) hodiny dějepisu? Mě rozhodně ne, ale proč nebýt výjimkou potvrzující pravidlo.

Humanismus. Neinspirativní? Ne tak docela. Definice o vědeckém pohledu na člověka, který najednou nebyl jen božím stvořením, ale složitým „strojem“, atd. slýcháme naprosto běžně. Je ale jedna věc, která mi od oné osudné hodiny nedá spát. A to myšlenka vyslovená panem učitelem Žitným, možná spontánně, možná plánovaně. Myšlenka poukazující na skutečnost, že se autoři období humanismu zabývali nejen těmi špatnými problémy, ale i těmi hezkými. A to je právě ono. Co si dokáže člověk jako já a jako vy představit pod pojmem hezký problém?

Ačkoliv nám může připadat, že se v životě setkáváme jen se samými těžce překonatelnými nebo dokonce nepřekonatelnými problémy, jež rozhodně nemusí působit jako hezké, tak spousta z nás má možnost dojít k úplně jinému pohledu na věc. Kolikrát jsem si i já položila otázku, zda tohle nekonečné trápení má vůbec cenu. Jestli všechny smutky a splíny jsou k něčemu, jestli mají svůj důvod, proč se dějí a jestli vše probíhá tak, jak má. Možná bude to, co napíšu, znít směšně, ale za svým názorem si stojím, ale zároveň neberu názory jiným a nebudu se s nimi přít o to, jestli bych neměla právě tenhle názor změnit.

V životě mladého i starého člověka nesmí chybět láska a porozumění. Nejen láska rodičovská, ale i ta opravdová mezi klukem a dívkou, mužem a ženou, partnerem a partnerkou. V „teenagerovském“ věku jsou ony vztahy často řešeny, často zmiňovány, ale bohužel je na ně často nahlíženo jako na něco, co se u mladého člověka bez životních zkušeností nedá brát zas tak úplně vážně. A to je podle mě chyba. I my máme nárok na to být milováni a uznáváni druhými lidmi. I my vztahy chápeme, možná sice býváme naivní, ale i my umíme milovat. Abych se stočila zpět k tématu, o kterém chci psát. Najdete si někoho, s kým si opravdu rozumíte, s kým rádi trávíte čas a s kým je vám jednoduše dobře. No jo…ale je tady problém. Jste od sebe vzdálení přes půl republiky, na kilometry daleko a po kratší nebo delší době se dostaví i slzičky. A ne zrovna málo. Já však považuji i vzdálenost ve vztahu jako něco hezkého, vždyť je krásné moci se vrátit k dopisování si přes obyčejné několikastránkové dopisy, těšit se, až se zase uvidíte, o to více si setkání užít a vědět, že tam daleko na vás čeká někdo, kdo pro vás má vždy slova útěchy, kdo je tu pro vás za každé situace. Tohle je podle mě ta krásná starost, krásný problém. Tušit, že nejste úplně sami. Vím, ne vždycky musí být vše idylické, ale to k životu patří. Nemusí to vlastně vůbec vyjít, pouto může vyprchat a ona osoba se ztratit z vašeho života. Vždycky však někde bude naděje, že ve světě čeká někdo další. Lidé přicházejí a odcházejí. Najdou se snad další, kteří vám už jako přátelé nebo jako partneři podají pomocnou ruku. Vždyť i přátelství je úžasná věc, úžasná chemie a často pevnější než cokoliv na světě.

Můžete mít v životě sebevětší smůlu, sebevětší problémy, ale dokud máte někoho, kdo stojí při vás a bojuje spolu s vámi, tak si z oněch ošklivých situací a problémů můžete udělat problém hezký. Stačí si říct: „Nejsem v tom sám.“. Přijde malér, trable se školou, trable v partě. Pokud ale máte u sebe alespoň jednoho človíčka, který vám rozumí, nikdy nebojujete sami, máte vzájemnou oporu a ve dvou se to přeci lépe táhne.

I když si myslíte, že něco nezvládnete, najednou si uvědomíte: „Aha, vždyť v tom nejsem sám. I můj kamarád má stejný problém, tak proč si nepomoct a neudělat si ho jednou hezkým. Bojovat společně, podívat se na všechno z nadhledu.“ Nepodaří se písemka? Nevadí, přijde další, povede se. Život je o tom nevzdávat se. Zkoušet vše znova a znova. Jsme přece jenom lidi, ne? Nikdo učený z nebe nespadl, pro jedno kvítí slunce nesvítí nebo já nevím, co ještě. Všechno jde, když se chce a nemusí to vůbec být na první dobrou.

Jednoduše chci říct, že problém může být krásným, pokud si ho takovým umíte udělat. Nezáleží na tom, kdo jste, jaké máte společenské postavení, jak vás ostatní vnímají, ba naopak. Pokud budete bojovat, může být vše jinak, vše se k dobrému obrátit a ukázat lidem kolem vás, že se dokážete za sebe postavit a bojovat zuby nehty, můžete ostatním ukázat, že se zmýlili a i tenhle boj se může stát krásným problémem. A kdyby takhle uměla uvažovat celá společnost, svět by byl hned veselejší.

Simona Blažková

Autor: Simona Blažková

Cílevědomost a svědomitost... dvě slova nejlépe charakterizující šílence, který by byl nejraději kamarád s každou živou bytostí a nechápe, když se k sobě lidé nechovají hezky. Všechna svá rozhodnutí si pečlivě rozmýšlí, a pokud věci nemají systém, jako by pro něj neexistovaly.