Keňa

Před dvěma týdny jsem přečetla velmi zajímavou knihu o politické situaci před keňskými volbami v roce 2007 a po nich. V reakci na výsledky, které někteří označovali jako zmanipulované, vypukly po celé zemi nepokoje, jež nešlo zastavit. Nejhorší situace nastala ve slumech hlavního města, například ve slumu Kibera (na obrázku). Střety postupně přerostly v etnické boje, při kterých se policie nesnažila uklidnit situaci, ale místo toho začala do demonstrantů střílet a házet do davů slzný plyn. Stabilita této země byla, a dosud je, kvůli své výhodné poloze důležitá pro západní země.

Úryvek z knihy Medozvěstka – Richard Crompton:

„Pochopitelně,“ pronáší jeden z turistů, „takovou věc musíte v Africe očekávat. I když to tu vypadá moderně, těsně pod povrchem pořád vře kmenové napětí.“
„Jen si představte,“ připojuje se ženský hlas, „kolik peněz jsme jim za ta léta darovali.“
„Velmi rozumné, velmi rozumné,“ konstatuje první mluvčí a rozvíjí téma. „Podle mého názoru je součást problému právě všechna ta pomoc, kterou jim poskytujeme. Pokud se k dospělým lidem chováte jako k dětem, nemůže vás překvapit, když vyhodí chrastítko z kočárku.“
„Ale oni jsou děti, nemám pravdu?“ přisazuje si další žena rozjařeně. „Někdy mě napadá, že by na tom byli líp, kdyby je moderní svět prostě nechal v těch jejich hliněných chatrčích. Vypadají v nich tak spokojeně, nemyslíte? Rozruší je až touha po něčem, co nemůžou mít.“

Nikdy mne nenapadlo podívat se na problémy Afriky z této strany. Možná i my jakožto vyspělý svět patříme do začarovaného kruhu chudoby. A co když právě my jsme ti, kteří tímto kruhem otáčejí? Ne vždy se „bílý“ člověk zachoval správně vůči Africe. My jsme ti, kteří přinesli do už tak napjaté situace mezi kmeny zbraně, my jsme ti, kteří přinesli apartheid na africký kontinent. Ne vždy měl Evropan, Američan nebo Asiat čisté úmysly. Za skoro každými penězi, které státy darovaly Africe, byl malý háček. Velké korporace z ciziny kupovaly nová území, aby mohly těžit bohatství Afriky a využívat půdu, která patřila domorodcům. Myslím si, že mezi největší problémy Afriky patří nevzdělanost. Kde bychom byli my, kdyby se nepostavily školy, kdyby se společnost nezačala vzdělávat? Vše by bylo jinak.

Vědomosti jsou to jediné, co nám druzí nemohou vzít. Touha zkoumat, objevovat a vytvářet věci je to jediné, co Afriku dokáže zachránit. Pokud mladí lidé budou mít možnost vzdělávat se, učit se novým věcem nebo získat naději na lepší budoucnost, nic je nezastaví v rozvoji.

K Africe bychom se měli chovat jako k rovnocennému kontinentu, ne jako k tomu s největší úmrtností, nejmenší vzdělaností a nejchudším obyvatelstvem. V čele vyspělejších afrických zemí již stojí vzdělaní prezidenti, kteří by si měli uvědomit svou moc, sílu a vliv, jenž mají na negroidní rasu. A proto přidávám výrok již zesnulého prvního prezidenta Jihoafrické republiky tmavé pleti, Nelsona Mandely: „Vzdělání je ta nejsilnější zbraň, kterou lze změnit svět.“

Afriku nelze ovládnout, nelze ji zkrotit ani změnit. Afrika byla, je a bude země s různorodým obyvatelstvem, nespoutanou přírodou a divokou faunou. Jediné, co lze udělat, je být při ní, hodit jí záchranné lano, když požádá, a snažit se ji podpořit i v té nejtemnější, násilné nebo krizové situaci, jako byla při volbách v roce 2007.

Vendula Benešová

(zdroje obrázků: en.wikipedia.org, databazeknih.cz)

Uložit

Autor: Vendula Benešová

Pesimistická, přátelská a cílevědomá osoba s feministickými sklony. Občas ve mně lidé vidí Jánošíka nebo Nikolaje Šuhaje loupežníka. Dokáži se rychle naštvat a nesnáším lži, pomluvy a falešné lidi. Mezi mé záliby patří fotografování přírody, cestování s rodinou a poslech alternativního rocku.