Bude?

Otevírám oči. Čísílka na zdi. Ukazují 8:02 GMT. Jen tak mimochodem si v duchu dodám 3.října 2098. Na datum se nikdy nedívám. Věřím, že si tím alespoň trochu trénuji paměť. Připravuji se na dotek chladné podlahy. Čím jsem starší, tím je to horší.
Čistím si zuby. Sevřu rty, abych nepocákal zrcadlo pastou. Je to zbytečné. Během mrknutí oka by se vyčistilo samo, ale zvyk je železná košile.
Roztrhnu rohlík. Posté si povzdechnu, proč nedrobí. Je to úžasná věc – nedrobící rohlík, ale když nemám talířek plný drobků, tolik mi nechutná.
Narovnal jsem fotorámeček s hýbající se siluetou mého vnuka Tua.
Usměju se. Sednu si. Myslím na něj. Jen to pozitivní. Dneska skládá zkoušky ve dvěstědvacet kilometrů vzdálené Praze na vysokou školu. Věřím, že ho přijmou s otevřenou náručí.
Mávnu rukou, je 9:13 a pouštím si přehled novinek.
„VŠ přijí…“ Znovu si připomenu Tua, tohle přece vím. Mávnu rukou.
„USA vs. Rusko, startu…“ Opět mávnu.
„P. Li u moci…“ Mávnu opačným směrem.
Vše ztichne. Alespoň, že dnes nebyla žádná nehoda, říkám si.
Dvě vteřinky v chodbě a jsem oblečený. Jdu na procházku.
Cestou čtu poutače. „TV,“ hlásá jeden. Opět se divím, jak je možné, že nejúspěšnější reklamy mají dvě, tři písmena. Současná generace prý delší nevnímá tak pozorně.
Potěší mě výstavba nového obrovského parku. Není sice takový jako za starých časů, ale i tak má své kouzlo. Oproti polykarbonátovým domům z lehčeného hliníku.
„Hm, hm, hm,“ broukám si spolu s okolo letícím ptáčkem.
Příjemně unaven se vracím domů.
Očekávám Tua s Bonlem. Nechám si vytvarovat pohovku. Zapomínám, kde jsem, příjemně podřimuji.
„Vžžž,“ otevírají se dveře. Obejmu se s Tuem.
„Kde zůstal táta?“
„Dole.“
„Aha, tak na něj počkáme. A co? Vzali tě, když jsi tam jel takovou dálku?“ Usměji se na něj.
„Jo, kousek :).“
Obejmu i jeho otce.
„Byly problémy s autem ;).“
„Už je to v pořádku? Myslel jsem, že bychom to mohli zajet někam oslavit, ale můžeme se klidně projít.“
„Už OK, můžeme jet ;).“
Cestou poslouchám jejich útržkovitý rozhovor. Nejsem fanoušek nových trendů, působí na mě jako kdybych slyšel jen každé druhé slovo. Jejich vyjadřování sympatií mezi řádky mi také nesedí, ani vlastně nevím, kdy se na mě usmáli naposledy.
Záblesk.
Rána.
Cítím prudkou bolest na hlavě.
Myšlenky se mi rozsypali.
Nic nechápu.
Na nic nemyslím.
Ani nemůžu.
Mlhavě vidím, jak ke mně přiskakují Tua s Blonem.
„Tati!“ vyděšeně křičí.
„Dědo, jak se to mohlo stát, tohle…“
„…nedává to…“
„…blbost…“
Slyším útržky výkřiků.
Myšlenky se mi zpomalují.
Teď.
Teprve teď.
Emoce.
Láska.
Cit.
Láska.
Tu.
Mám ho rád.
On mě taky.
Je to můj vnuk.
Jsem jeho děda.
Jsem šťastný.
Nenaučil jsem ho chytat ryby.
I tak mě má rád.
Povedlo se.
Předal jsem mu city.
Mít rád své okolí.
Usměju se.
Doufám, že to vidí.
Přežiji?
Možná.
Je to důležité?
Má mě rád.
Já jeho taky.

Bere si mě bezvědomí…

Jan Knížek