Čas

A jak ho vidíme…

„Tati,“ zatahala ho zvědavě za rukáv, „a co je to čas?“

Vyplašeně se na ni podíval pohledem rodiče, který se obává všech otázek, jež začínají na ‚co‘ a na ‚který‘.

„Víš,“ začal pomalu, „čas si vymysleli lidé, aby mohli říkat, že ho nemají. Aby si museli  vymýšlet výmluvy, když přijdou někam pozdě. Aby už nikdy nemohli dělat jen to, co dělat opravdu chtějí a mohli dělat to, co stejně dělat musejí a co je nikterak netěší. Má zlatá, čas je jako stříbrná říčka crčící po horských stráních, která lidem přinese blahodárnou vodu a přivede jim smrtonosné záplavy. Pak se náhle změní z prudké bystřiny na potok a nakonec na řeku tlustou tak, že bys na její přejití potřebovala most. Na řeku, která se poklidně vlní údolími ve své neměnnosti a bere s sebou tisíce vzpomínek.“

„Hm,“ protáhla dlouze obličejík a ulízla si zmrzliny. „Pokračuj, tati.“

„A musíš si pamatovat jednu věc.“

„Jakou?“

„Vidíš támhle tu řeku?“ ukázal prstem směrem k mostním obloukům, které právě nesly váhu několika desítek aut a turistů.

„Jasně! A co s ní, tati?“

„Doběhni až k ní, pozorně se podívej a pak mi přijď říct, jaká voda v ní teče.“ Spiklenecky na ni mrkl.

Když se celá zadýchaná vrátila, tázavě zdvihl obočí.

„Jsou tam labutě,“ prohlásila.

Pořád na ni upíral svoje hluboké oči.

„Voda je strašně špinavá, labutím se to určitě nelíbí.“ Zdvihla prst, aby dodala svým argumentům váhu. Vzal si ji na klín.

„Vidíš? Právě proto se musíš o svůj čas dobře starat a nikdy nepromarnit ani minutku. Jinak tvůj čas skončí jako voda v řece a bude smrdět rybinou.“

Zasmála se tomu. Smál se s ní.

Zazvonil mu telefon. Omluvně se na ni zadíval. „Budeš se muset na chvilku vrátit k mámě, já už musím jít,“ řekl a letmo ji políbil na čelo pod její hedvábné vlasy.

Kateřina Vejvodová