Černá a bílá

Vypadá to dobře,“ zhodnotil král krajinu před sebou. „Můžeme tu pohodlně rozvinout linii až k lesu.“

Jen je třeba ohlídat si támhleten kopec,“ upozornila ho jeho družka.

Pošlu tam jízdu, aby ho obsadila,“ rozhodl se panovník a naklonil se v sedle k jednomu z mužů, kteří sloužili jako spojky. Ten po přijetí rozkazu kývl, zasalutoval a odcválal v oblaku prachu.

*


Tankred zamyšleně hladil svého koně a pojídal jablko. Zkušeně zkoumal černé korouhve, jež pyšně vlály několik mil od něj, a odhadoval, kolik mužů proti nim stojí. Výsledek, k němuž se dostal, ho sice neuspokojil, ale vrásky mu nedělal. Vždycky to nějak dopadlo, říkal si. Hlavně, když z toho vyjdeme živí.

Nad hlavou mu zakrákal havran. „Jedeš, bestie,“ střelil Tankred po ptákovi nenávistným pohledem. Dodneška si moc dobře pamatoval, jak mrchožrouti zohavili tělo jeho bratra. Nic mu nebyl platný honosný erb na štítě a urození předkové do sedmého kolene. Od té doby se běžní pozorovatelé válek a uklízeči bitevních polí stali v Tankredových očích někým, kdo dnes a denně páchá svatokrádež.

Mít tak po ruce kuši nebo luk…,“ vrčel si pod vousy.

Někde za sebou zaslechl dusot kopyt. O pár okamžiků později se z oblaku prachu vyloupl mladičký kornet s rozkazy.

Král poroučí, aby vaši jezdci obsadili Hadí vršek a vyčkali tam dalších pokynů,“ vychrlil ze sebe, stojíc před Tankredem v předpisovém pozoru.

Pohov, chlapče. Má tam nepřítel už nějaké jednotky?“

Pokud je mi známo, ne.“

Dobře, tak plav.“

Ještě jednou si ukousl z jablka a pak ho zahodil kamsi do trávy. „Tak chlapci,“ houkl za sebe, „cvalem za mnou, držte sevřenou formaci a cestou žádný voloviny. To platí hlavně na tebe, Johne,“ křikl na desátníka, o němž bylo všeobecně známo, že jeho nejoblíbenější kratochvílí jsou sebevražedné výpady doprostřed nepřátelských šiků. Nikdo nevěděl, proč to dělá, říkalo se, že jednou našel svojí ženu v posteli s nějakým důstojníkem a od té doby netouží po ničem jiném, než nechat se zabít na bitevním poli. Tankred sice nevěděl, jestli je to pravda, protože vojáci jsou někdy horší než báby na trhu, ale nepřekvapilo by ho to.

Trubač dal signál k přesunu a celá švadrona vyrazila.

*


Robert už asi posté zkontroloval tětivu samostřílu a neklidně se ošil. Kdyby se někdo zeptal, jestli má strach, zapřel by to, ale dobře věděl, že by ho každý prokoukl. Zuby mu jektaly a po celém těle měl husí kůži.

Kam jsem se to ta zase dostal, pokládal si stále dokola jedinou otázku. Jako panský úředník jsem se teď mohl klidně válet někde v týle a nikdo by proti tomu nemohl nic říct. Jenže táta, který nikdy ve válce nebyl a kvůli chromé noze si neodsloužil ani povinných pět let, mi pořád opakoval, že musím plnit vlasteneckou povinnost, že vlast mne potřebuje a kdovíco ještě. A já pitomec jsem ho poslechl a nechal jsem se dobrovolně naverbovat. Teď to mám.

Jak tak pozoroval černé praporce ve větru, zapřísáhl se, že už nikdy v ničem otce neposlechne.

*


Pohnuli se,“ konstatovala královna, skládajíc dalekohled. „Asi dvě korouhve jízdy.“

Že by průzkum bojem?“

Možná. Doporučovala bych poslat jim naproti naši pěchotu.“

Král kývl. „Kopiníci by jim mohli trochu zchladit hlavu.“

*


Přestože ho očekával, zvuk trubky ho vylekal. Sloužil jako profesionální voják už čtrnáct let, ale polnice ho vždycky spolehlivě vyděsila. Mezi kamarády mu to vyneslo přezdívku Lekavý Dan.

Šik se dal do pohybu. Dan zaláteřil a se srdcem stále zběsile bušícím srovnal krok. Odněkud zezadu se ozval chraptivý nápěv staré vojenské odrhovačky.

Sice ji ze srdce nesnášel, ale přidal se. Dobře věděl, že hlasitý zpěv je spolehlivý prostředek na zvýšení kuráže.

 

Žoldák životem se plouží,

za zlaťák i život složí.

Celý den jen slota, bláto

a jen pár drobných grošů za to.

 

Čert aby to všechno spral!

Platí sluha, platí král.

Do boje se jim prý nechce,

to však vyřešit jde lehce!

Najměte si žoldáka!

 

Žoldák životem se plouží,

zas je nějaký hrabě v louži.

Kdopak ho z ní vyloví,

a pak zdechne ve křoví?

Žoldák!


 

Jak tak falešně prozpěvoval ony kostrbaté rýmy, napadlo ho, že ta písnička není vlastně daleko od pravdy. Všichni nájemné knechty potřebují, ale všichni jimi opovrhují, i když drží spoustu mocnářů na trůně.

Sakra, proč já jenom už s tím vojančením neseknul? ptal se Dan. Klidně bych se mohl živit jako tesař, stejně jako před lety. Jenže to je nuda. Riziko, to je to, co mě drží u tohohle řemesla. Prostá záliba v hazardu.

Zpředu se ozvalo dunění kopyt.

Stát! Bojové postavení!“

Formace se v okamžiku naježila stovkami hrotů. Dan zakleknul a zapřel patku píky pevně o zem.

Srazte se! Blíž k sobě!“

Přehmátl si na násadě a zhluboka dýchal. Před nimi už se jasně rýsovaly obrysy útočící kavalerie. Černá vlna se nemilosrdně přibližovala, blýskajíc ocelí.

*


Tak co tam vidíš?“ dožadoval se Hans svého společníka. „Co se tam děje.“

Zatím se drží, ale nevypadá to moc dobře,“ zhodnotil situaci jeho kamarád, kterému každý říkal Jednoočko. Nikdo nevěděl, jak k tomuhle jménu přišel; vzhledem k tomu, že oči měl obě, to bylo dosti podivné.

Složil dalekohled a posadil se. „To jsme to tu chytli ještě dobře,“ podotkl a poplácal hrubě otesaný kámen narychlo postavené vížky, která měla jistit pravé křídlo. „Hájit tady toho drobečka je brnkačka, oproti tomu, co se děje na bojišti.“

To mi povídej. Když si představím, že by mi dali do ruky dlouhej klacek a postavili mě proti kavalerii…Fujtajksl,“ otřásl se Hans.

Jednoočko něco zahučel a pohodlně se opřel o předprseň. Chvíli bylo ticho, vítr k nim jen občas přivál zvuky vzdáleného boje. Pak se mu ale zazdálo, že v dálce, mezi stromy, cosi zahlédl. Když se podíval pořádně, jasně viděl odlesky zbraní.

Krucifix,“ vydechl.

Co je?“ chtěl vědět Hans

Vstávej, sakra vstávej!“ hulákal místo vysvětlení jeho kamarád a natahoval tětivu balisty, upevněné na cimbuří. To už bylo jasné, že je zle.

Hans se rychle podíval směrem, odkud už bylo jasně slyšet hluk pochodujícího vojska. Nepotřeboval ani dalekohled, aby si spočítal, že jsou v pěkném maléru.

*


Pane,“ zasalutoval králi vousatý posel. „Kapitán Oakhead vzkazuje, že už se dlouho neudrží. Žádá o posily.“

Vyřiďte mu, že už jsou na cestě. Ať vydrží ještě pár minut.“

*


Tryskem, chlapci,“ pobízel svoje muže Tankred. „Naši dostávají na prdel!“

Krajina kolem se mu rozmazávala, on to ale ignoroval, důležité bylo pro něj jenom to, co se nacházelo před ním. Sehnul se, aby ho nízká větev nevyhodila ze sedla.

Rozviňte prapor a držte ho vysoko, ať vidí, s kým mají tu čest! Gudrume, zatrub nám do tance!“

Vzduch zavibroval hutným tónem rohu. Prach štípal Tankreda do očí. Už zbývalo jen pár metrů.

Bijte je!“

*


Dochází mi munice,“ zaječel Robert kamsi za sebe v marné naději, že mu někdo dá pár šipek. Vystřelil nazdařbůh do davu dotírajících nepřátel a nabil poslední střelu. Stiskl spoušť.

Šíp hladce proplachtil vzduchem a srazil k zemi rytíře v černém brnění.

Hezká rána,“ ocenil důstojník klečící vedle.

Robert se chabě pousmál a přikrčil se za pavézou. Rozhlížel se kolem, jestli někde neleží něco, co by mohl nabít do samostřílu. Nalevo od sebe uviděl mrtvolu muže z jejich jednotky, u pasu měl plný toulec.

Robert se nadechl a dvěma skoky byl u něj. Rukama ztuhlýma hrůzou vytáhl střelivo a zastrčil si ho za opasek.

Když se zvedal, cosi hvízdlo vzduchem a udeřilo ho to do hlavy. Padl na zem. Už se nebál. Už nic neviděl.

*


Do hajzlu!“ zařval král docela nekrálovsky, když byl přinucen sledovat, jak Tankredova kavalerie vyklízí pole a je pronásledována. „Rozpadá se nám linie!

Zatlačili pravé křídlo a rozprášili naše střelce,“ konstatovala suše královna, která právě vyslechla hlášení spojky.

Tak to je konec.“

Ještě ne,“ pronesla žena tvrdě a vyšvihla se do sedla. „Ještě jsem tu já.“ Mávla na svou eskortu a tryskem vyrazila na pomoc tísněnému křídlu.

Král ji vyprovázel pohledem plným strachu.

*


Prasata, chcete žít věčně?! Zbabělci!“ vřískala královna na utíkající vojáky a nemilosrdně bodala svého hřebce ostruhami do slabin. Někteří z uprchlíků se zahanbeně zastavili a následovali ji. Ale těch bylo málo.

Když se zjevila na bojišti, nepřítel viditelně zakolísal. Nebylo se co divit, královna křičela jako zavržená duše a mečem se oháněla lépe než leckterý muž, přičemž její doprovod nezůstával v ničem pozadu. Klín jejich malé jízdní skupiny se zaťal do nepřátelské sestavy s prudkostí vystřeleného šípu, ale uvázl. Královnini válečníci nemohli ani vpřed ani zpátky a pěšáci je nemilosrdně vybíjeli.

Panovnice kolem sebe zuřivě sekala a bodala, okolo ní zůstávala jen krvavá spoušť. Věděla, že teď už nebojuje ani o záchranu křídla ani o záchranu celé armády, ale o život.

Ucítila, jak jí o přilbu křísl šíp, v uších jí zazvonilo. Polevila v pozornosti. Jakýsi pěšák s prasklým kapalínem ji bez známek jakékoli úcty ke šlechtičně srazil z koně sudlicí. Otřesená a dezorientovaná se pokoušela vstát, ale těžké brnění a několik zlomených žeber jí to nedovolilo. Poslední, co viděla, byl prasklý kapalín.

*


Král zděšeně pozoroval svou rozpadající se armádu a přemýšlel, co dál. Vojsko už nezachrání, to věděl.

Má se vzdát? Nepřítel by ho stejně nejspíš popravil, a pokud ne, tak by ho donutil podepsat takové mírové podmínky, že by se vzápětí musel sprovodit ze světa sám.

Útěk? Jistě by bylo možné najít někde škvíru, proklouznout nepříteli a utéci za hranice. Jenže pak? Pak by zbytek života strávil někde v exilu a bál se každého nového dne, protože úsvit by hrozil dýkou nebo jedem jeho nepřátel, kteří by se báli, aby nesložil další armádu a nezačal uplatňovat nároky. Anebo hůř, vrah by mohl vzejít z jeho vlastních lidí, jež by mu jistě neodpustili, že je uvrhl do poroby. Takhle skončit nechtěl.

Rozhlédl se po svých důstojnících. Sven, jeho bývalý preceptor a vynikající stratég, zachoval naprostý klid, jen si rukou zamyšleně prohraboval dlouhý bílý plnovous, jako by zpětně procházel celý střet a přemýšlel, kde se stala chyba.

Oproti tomu jeho synovec Joachim si co chvíli otíral zpocené ruce o kazajku s vyšitým erbem a neklidně se rozhlížel kolem sebe. V očích se mu zrcadlil strach. Král mu to nijak nezazlíval, Joachim byl mladý, nezkušený.

Zaútočíme,“ zachraptěl vladař nakonec. Odkašlal si. „Zaútočíme. Nikoho nenutím, aby šel se mnou. Pokud někdo chce utéct, má možnost. Všechny vás zprošťuji vazalské přísahy, zachráníte si život bez ztráty cti.“

Chvíli se zdálo, že Joachim a mnozí další obrátí koně a nikdo už je nikdy neuvidí. Ale nakonec všichni zůstali na místě.

Král se po nich uznale podíval. „Kéž vám to bohové přičtou k dobru. Bylo mi ctí, pánové.“

S tím pobídl koně a vydal se vstříc bitevní vřavě.

*


Šach mat,“ zasmála se Julie. „Zase jsi prohrál.“

To vidím,“ odtušil Roman a prohlížel si postavení figur. Moc mu jich nezbylo, všehovšudy jen král, dva pěšáci a v rohu se choulila naprosto neužitečná věž. „To jsem to dopracoval. Hotový masakr.“

Nedáme si odvetu?“

Snad radši někdy jindy.“

Martin Klecán