Deníček Mr. Carbona aneb Jak to všechno začalo

Zápis 1

Milý deníčku,

už ani nevím, kdy mě napadlo psát si deníček, nicméně už je to dávno. Teď jsem přijel na dovolenou do Itálie, začít psát v tuto chvíli mi přijde jako skvělý nápad. Jak ale vlastně začít? Všude radí napsat základní údaje.

Jméno: Láďa

Příjmení: Uhlík

Stav: svobodný, nezadaný

Věk: 30 let

Přezdívka: nemám

Ale vidíš, to ti musím říct. Asi před měsícem přišel Ríša s nápadem, abych s ním a jeho rodinkou jel na dovolenou do Itálie. Proč ne, ale napsat objednávku v angličtině? To nešlo. Známý mi poradil zkusit Google překladač. „Je to v klidu, napíšeš to a on ti to celý přeloží!“ Dal jsem na jeho radu, ale co se nestalo. Přijel jsem do Itálie, rozlámaný z autobusu, kam se mi pořádně nevešly nohy, a vydal jsem se do agentury vyzvednout si klíče od pokoje. Řekl jsem jim své jméno, ale žádnou objednávku nenašli. Po půl hodině komunikace rukama nohama jsem v batohu našel kopii objednávky. Naštvaně jsem ji ukázal, paní se usmála a vykřikla: „Yeah! You are Mr. Carbon!“
Nikdy nevěř Google překladači!

Přezdívka: Mr. Carbon

Bydliště…

 

Zápis 2

Milý deníčku,

jsme v Itálii už tři dny, teď zrovna prší, tak mám chvíli čas na psaní. Hned první večer se mi stala zvláštní věc. Rozhodli jsme se pro večerní procházku po pláži a pak návštěvu pizzerie. Koupil jsem si nové sandály, speciálně pro tuto příležitost. Ale u moře většinou fouká a navíc, kdo by stál hned první den o puchýře. Vyhrabal jsem z kufru ponožky, taky nové, čistě bílé, kotníkové, se dvěma modrými pruhy. Vyšel jsem před hotel, čekal na ostatní a dojídal řízek s chlebem, co mi zbyl ze svačiny. Proti mně šly dvě hezké holky, smály se, tak jsem je pozdravil. Propukly v ještě větší smích. Ještě jsem zaslechl: „Vidíš, je to Čech! Já ti to říkala, Češi se nezapřou!“ Rád bych věděl, co tím myslely… Procházka byla krásná, ale ta pizza… No, co si budeme povídat, Horažďovice jsou Horažďovice.

 

Zápis 3

Milý deníčku,

včera jsem šel na pláž trochu chytit bronz, jak se říká. Vedle mě se vybalovala maminka se třemi dětmi. Rozložila osušky, upevnila slunečník a jala se děti mazat krémem. Asi pětiletá holčička si mamince začala stěžovat, že se jí chce čůrat. „Musím domazat bráchu, dojdi si támhle k té hromadě větví.“ Po chvíli se holčička vrátila a začala křičet na celou pláž: „No to ti děkuju, tos mi teda poladila! Teď ji mám celou moklou a nalepí se mi na ní písek! Budu se muset ploběhnout, aby mi vůbec uschla!“

 

Růžena Jirsová