Deníček Mr. Carbona II

Zápis 4

Milý deníčku,

šel jsem se ráno projít na pláž, nasbírat pár mušlí a užít si chvíli pohody. Opět jsem potkal maminku s holčičkou, která „ji má celou moklou“. Také hledaly mušle a já je zpovzdálí sledoval. Holčička našla pěknou ostranku. Náhle vykřikla, že se v ní něco hýbe. Po předchozí zkušenosti jsem šel blíž a se zájmem poslouchal následný rozhovor. Na otázky ohledně zvířátka začala maminka vyprávět o bezbranných zvířátkách, zmínila plže a mlže, nakonec skončila u šneka, že toho přece taky chrání ulita. Holčička se zamyslela a asi po minutě hrobové ticha prohlásila: „Hm, ale stejně je mu to k ničemu, když budu chtít, tak ho stejně lozšlápnu!“ A odběhla do vln. Napadlo mě, že má vlastně pravdu.

 

Zápis 5

Milý deníčku,

tak konečně zase doma. Po pár dnech volna, klidu a odpočinku opět nastupuje realita všedních dnů. Jen co jsem přijel domů, hned mi volali z práce. Člověk může uniknout jen na chvíli. Ach jo.

 

Zápis 6

Milý deníčku,

kdybys to viděl! Já jsem takovej… Se mnou už to fakt není možný, na všechno mu naletím. Dneska v práci se mi zase chlapi smáli. Jsem snad už jediný, který smrká do hadrových kapesníků. Ríša se rozhodl, že se to musí změnit. Slavnostně mi předal nenačatý balíček papírových kapesníčků a hned se chopil vyučování: „Musíš ho celý hezky rozprostřít a přiložit k nosu, ha ha“. Skoro ani nemohl smíchy pořádně mluvit. Já jsem se ještě smál také, netuše, co přijde. „Počkej, počkej, ještě ne, nejdřív musíš jednu dírku zacpat, přimáčknout, aby ses vysmrkal pořádně, tak přesně tak. A teď ze všech sil foukni.“ Nastalo hrobové ticho, všichni čekali a já ze všech sil fouknul. No, jak to vlastně napsat. Papírové kapesníčky toho moc nevydrží. Tedy aspoň ten můj nevydržel, roztrhl se a to, co mělo zůstat na něm, se ocitlo přímo uprostřed mého monitoru. Všichni se smáli. Já už ne.

 

Růžena Jirsová