Deníček Mr. Carbona III

Zápis 7

Milý deníčku,

já že jsem nekulturní člověk! To bys nevěřil, co si moje máma všechno nevymyslí. Do kina prý nechodím, divadlo neznám ani z dálky a na zámku jsem snad v životě nebyl. A tak jsem se vypravil do muzea. Otázkou je, zda to bylo správné rozhodnutí. Prošel jsem si nové výstavy, expozici pravěku a středověku, až jsem se pomalu dostal k fezové výrobě. Další místnost byla věnována židovství. Mezi vystavené exponáty patřil i svícen. Chtěl jsem si ho pořádně prohlédnout, podívat se zblízka. Naklonil jsem se… ale bohužel hodně zprudka. Ozvala se rána. Nevšiml jsem si skla a ono se rozbilo. Příšerně jsem se lekl! Upadl jsem a na mě pár střepů. Přiběhla slečna. Moc hezká. Začala mě ošetřovat, ptala se, co se stalo. Nebyl jsem schopen slova, ale jí to po chvíli došlo. No a místo ošetřování propukla ve smích. A já s ní. Jmenovala se Lenka.

 

Zápis 8

Milý deníčku,

dneska jsem venčil Boba. V parku jsme potkali holčičku. Začala Boba zkoumat, okukovala ho ze všech stran. Po chvíli se zeptala tatínka: „Tatí, já to nemůžu najít. Má ten pes pindíka, nebo ne? Je to teda holčička? No a ten pán? Ten ho má taky?“ No, nevím, jak to vyřešili, tatínek zadržoval smích a raději holčičku odtáhl na klouzačku.

 

Zápis 9

Milý deníčku,

měl jsem rande!  A víš s kým? S Lenkou. Bylo to skvělý, povídali jsme si, smáli se, všechno bylo v pohodě, až na konec. Zapomněl jsem vybrat a kreditku v kavárně nebrali. Jako omluvu jsem Lence objednal ještě colu. Přinesl jsem ji ke stolu a snažil jsem se jí šetrně vysvětlit situaci. Ani mě nenechala domluvit a začala se smát. Aspoň že tak. Běžel jsem celou cestu přes město až k mému bankomatu i celou cestu zpátky. Už nikdy víc.

 

Růžena Jirsová