Deníček Mr. Carbona V

Zápis 13

Milý deníčku,

opět jsme hlídali děti. Doufám, že se mi tím Lenka nesnaží nic naznačit… No nic, tentokrát jsme hlídali i Ríšánka, tříletého chlapečka. Napouštěli si bazén a zlobili s vodou. Lenča se rozzlobila a zavřela kohoutek. Šli jsme dělat večeři a volala Verča, Lenčina sestra, jak to zvládáme. Šel jsem ven a zaslechl Ríšánka. V domnění, že mu nikdo nevěnuje pozornost, řekl: „Já si ještě pšipustím vodu, jo?“ A šel ke kohoutku. No počkej, já ti dám, pomyslel jsem si. „To nemůžeš, Ríšo, teta to přece zakázala.“ „Hele, jako, Láďo, nezlob se na mě, ale já si tu vodu plostě napustím a s tim se nedá nic dělat.“ Co na to říct? Smál jsem se, zatím vychovávat nemusím.

 

Zápis 14

Milý deníčku,

jeli jsme se projet na kole a na zpáteční cestě jsme se stavili na kolu. Hezky jsme si popovídali a asi po hodince se opět vydali na cestu. Tedy, chtěli jsme. Šel jsem odemknout zámek, ale moc mi to nešlo. Tak jsem zabral. Nic. Ještě jednou. A zlomil jsem klíček. Lenka se smála. Jenže co jsem měl dělat? Naštěstí ve stejné vesnici bydlí tchýně Lenčiny sestry Verči. Tak jsme si šli půjčit pilku na železo. Nakonec jsme si úspěšně ukradli vlastní kola a jeli domů. Lenka se pořád smála a asi jí to ještě chvíli vydrží. Ach jo.

 

Zápis 15

Milý deníčku,

o víkendu jsem si byl s klukama zakopat. Ale asi se mi shrnula ponožka v kopačce a udělal se mi puchýř. Dost to bolelo, a tak jsem nakonec sebral odvahu a šel jsem za mamkou, aby mi to propíchla. Na její výzvu „přines kapesník“ jsem raději vzal dva. Měla v ruce jehlu. Užuž jsem chtěl říct, že to přešlo, ale nevyšlo to. Vzala mě za nohu a začala zkoumat rozsah škod. Ať jsem křičel a škubal sebou sebevíc, nepustila. Prosil jsem, nadával, nic nepomohlo. Přiblížila jehlu k puchýři. Raději jsem si přikryl oči kapesníkem, skoro se tiše modlil a čekal, až to přijde. Ono nic a nic. „Hotovo!“ řekla mamka a smála se. Rád bych, aby to jednou končilo jinak.

 

Růžena Jirsová