Z deníku neinspirované studentky

Srdečná a upřímná omluva naší šéfredaktorce Růžence Jirsové, za neúčast (rozhodně neplánovanou) na schůzce Grafomaňácké redakce. Doufám, že tento ryze neinspirační článek bude jako omluva postačovat…

Víte co, většinou, když někdo něco stvoří nebo přetvoří, tak pak to svoje malý dílko zahajuje slovy: „Tak bych tedy chtěl mnohokrát, jaksi, mnohokrát poděkovat tomu a tomu, že mě inspiroval ke zde viditelnému monstróznímu dílu…“ A tak dále, a tak dále. Bohužel v mým případě teďkon budeme mluvit spíš vo neinspiraci, protože se úplně nedá říct, že by mě ta dotyčná osoba k tomuhle článečku zrovinka inspirovala. Řeč je samosebou o naší báječné šéfredaktorce. Vona mě neispirovala, vona mi spíš položila nůž na krk a řekla: „A jestli nebudeš psát do Grafomana (našeho školního časopisu, aby čtenář rozuměl), tak ti utrhnu hlavu!“ Je to vyjádřeno poněkud obrazně, ona to takle samozřejmě neřekla, ale dívala se u toho docelička vražedně. Nato jsem si já řekla, že by teda asi bylo dobrý něco napsat, protože ten její výraz tváře se mi fakt nelíbil. Tím pádem jako sedím tady a píšu, co mi zrovna jako pod ruku příde. A jelikož nic nejde, tak tu tak koukám do kalendáře a myslím u toho na Růžu. Víte co, já normálně na pořekadla nevěřím, jo, ale tohle je jedna taková malá výjimka: Když už nemůžu, tak začnu myslet na Růžu, a zase můžu. No, abyste si to tak nějak špatně nepřebrali, já jenom, že ona mě zkrátka a dobře vždycky  tak hezky neinspiruje k práci. To se pak vám hrozně dobře pracuje, a taky hrozně rychle. A tím bych to, přátelé, asi dneska ukončila, ono už stejně není, co psát…

 

Kateřina Vejvodová