Z deníku prázdninové studentky

O autoškole, autě a kole aneb Trochu jiný pohled na světové i nesvětové události.

Tak vám teda řeknu, přinutili mě udělat si autoškolu. Kdo? No všichni přece. Společnost se svejma hloupejma nárokama a rodiče se svejma ještě hloupějšíma důvodama, který byly posléze odůvodněný nárokama společnosti. Nic moc.

Jako osoba nebezpečná sama sobě i při pěší chůzi bych se úplně nejradši vzdala veškerejch práv na řízení jakýhokoliv dopravního prostředku. Dále poslušně hlásím, že k asistované sebevraždě mi postačuje prachobyčejné kolo. První pokus o dobrovolný zprovození se ze světa byl uskutečněn dne 4.8.2001  přibližně v 11:30 dopoledne letního času v momentě, kdy jsem zrovna vykreslovala ladný oblouk zatáčky. Sluníčko pěkně svítilo a moje bílé kolíčko se nádherně třpytilo v jeho paprscích. Dotřpytilo se zhruba ve chvíli, kdy se proti mně vyřítil osobní automobil. A protože v pěti letech vám spousta věcí příde hrozně děsivejch, mně samozřejmě to krásný modrý autíčko vyděsilo taky. Dokonce tak, že sem strhla řidítka prudce vpravo a snažila sem se uniknout hrozícímu nebezpečí. Jak se nakonec ukázalo, nebezpečí vždycky udeří vodjinud, než vodkud ho čekáte. Moje předloktí tak neúmyslně konfrontovalo velmi tvrdou kamennou zeď, která dodnes zkrášluje cestu k mojí babičce. Naštěstí tak zabránilo, aby se uprostřed střetu octla i moje ctěná hlavinka. I přesto si vod tý doby připadám poněkud praštěná, nejspíš za to může i fakt, že sem na sebe to kolo nechala po dojezdu ještě několikrát spadnout, než mě zpod něj vyprostila maminka.

Nicméně mám od této příhody z kola smrtelnej strach, ten byl navíc před několika lety podpořen nedobrovolným objetím stromu stojícího u škarpy. A co z toho vyplývá? Hlavně se nepokoušejte řídit pravou rukou levou část řidítek, anebo si předtím aspoň vyberte ten správnej strom. Zvolte ten s co nejmíň možnostma, jako jsou trny a větve ve vejšce vočí.

Moje zkušenosti s obsluhou dopravních prostředků byly završený obětním aktem, kdy mi můj tatínek přivřel kus prstu do dveří u auta. No, jestli vás to zajímá, prst přežil, mám ho celej a tenkrát sem aspoň mohla sníst celý palačinky na posezení jako bolestný. Bohužel, ani palačinky mi v jízdě na kole a v jízdě autem nepomohly. Před každým nasednutím se nesnesitelně opotím a pak se ještě celou cestu modlím, tedy pokud zrovna nebourám. Jízdě zdar!

Kateřina Vejvodová