Dílna tvůrčího psaní na našem gymnáziu

V pondělí 20. května se část přispěvatelů do školního časopisu Grafoman zúčastnila dílny tvůrčího psaní s paní Evou Hauserovou. Na začátku každý účastník obdržel pracovní listy, ze kterých jsme dostali první úkol: elegantněji přestylizovat věty. Dovolím si uvést příklad: „Na trase C spadl člověk do kolejiště metra, nahradí ho autobusy…“

Dalším úkolem bylo vyhledat klišé a slangové výrazy v textech z bulvárních plátků. Takovým obratům by se měl seriozní novinář vyhnout, ale pravdou je, že čtení bylo velmi zábavné, a musím říct, že i tahle nenovinařina má prostě šťávu, posuďte sami: „Katka, která v životě nemá nic zadarmo, musela na svém tělíčku hodně makat, aby teď zářila štěstím a vypadala úžasně, ale stejně má co zlepšovat a o zbytek se jí postará láska.“
Další úkoly už se týkaly samotného psaní. Nejprve jsme dostali pár instrukcí a informací o fejetonu a pak jsme ho zhruba do 20 minut měli napsat. Téma bylo volné, jen měl začínat slovy: „Ach, ty…“ Psalo se o modrých propiskách, hokeji, pozdních příchodech, Češích, bezohledných řidičích i o složitosti napsat fejeton.

Ach, ti řidiči

Brzda, plyn, brzda, spojka, plyn, plyn, plyn. Uhni, spěchám! Že je červená? Nevadí! Oni počkají…
Asi takové myšlenky se honily hlavou řidiči, který minulý týden vjel pod kola jedné z brněnských šalin. Tedy tramvaje – pro neznalé. Jako na potvoru jsem se i já málem stal účastníkem tohoto incidentu. Samozřejmě nikoliv jako řidič. Výrobky ČKD Praha mají však naštěstí kvalitní brzdy, a tak vše dobře dopadlo. Odnesl jsem si jen malou pohmožděninu na ruce a zásobu nových nadávek od strojvůdkyně.

Stále se mi nedaří pochopit, co majitele silničních vozidel vede k podobným sebevražedným akcím. Jejich křehká kovová skořápka jim moc nepomůže a facka od dveří vlastního auta asi nebude úplně příjemná.

Co kdyby se tito lidé raději vrátili ke staré dobré chůzi? Přestali by být nebezpeční svému okolí – tedy alespoň částečně – a možná by i zase začali přemýšlet. Už by jen zbývalo doufat, že pod kola jiných vozidel nebudou skákat i bez svého vozítka.

Matouš Vinš

Ach, ty modré propisky (aneb pointa vymyšlená za pochodu)

Nemám ráda modré propisky. Zvlášť ty, které se rozdávají hromadně na všemožných akcích. Věřím tomu, že pořadatelé tak činí pouze z čisté zlomyslnosti vůči jejich budoucím majitelům. Takové propisky se zezačátku jeví jako skvělý dar, občas se mohou stát jedinou útěchou nad promarněnými hodinami strávenými na nudné reklamní akci. Ve skutečnosti ale jen vyčkávají na projevení svého pravého potenciálu. A tím jest, že střídavě přestávají a zase začínají psát, a to pouze v těch nejméně vhodných chvílích. Například při vyplňování životně důležitých formulářů.

Ale zpět k modrým propiskám. Je to prokletí, které trvalo a bude ještě trvat roky. A o čem mluvím? Vyzkoušejte si to na vlastní kůži. Budete potřebovat stůl, židli, pokud možno nepopsaný papír a modrou propisku. Vezměte si k tomu stopky, nastavte si deset minut a spusťte je. Připravit, pozor… teď!

Máte za úkol napsat jednu normostranu libovolného publicistického útvaru. Jak to jde? Nejde? Tak to se nedivím. A kdo nebo co je na vině? Vezměme to systematicky.

Vy? Nepřichází v úvahu. Vždyť něco tak jednoduchého jste musel/a dělat snad stokrát. Nabízí se tedy, že váš výkon ovlivnilo něco ve vašem okolí. A zde se nachází, dle zadání, pouze stůl, židle, papír a modrá propiska.

Papír vyřazuji hned zkraje, pokud jste nezvolili papír smirkový či toaletní, chyba se stala jinde. Stůl a židle? Je pravda, že zde existují určité aspekty, které mohly ovlivnit Váš výkon, ale fungující stůl a židle by vadit neměly.

A jsme tam, kde jsme začali – u modré propisky. Nebudu zde podrobně rozebírat psychologické dopady, které na Vás má modrý inkoust v kombinaci s kuličkovým psacím nástrojem, ale je jasné, že máme viníka. Proto vyhoďte propisku z okna a staňte se volným člověkem!

A příště možná zase poletí ta ohavná, rozvrzaná židle.

Magdaléna Piherová

Ach, ti rodiče

Myslí to s námi dobře, ale přitom to dobře myslí spíše jen sami se sebou. Rádi si hrají na vůdce rodinné smečky jen proto, aby si připadali rádoby autoritativní a jejich „Dokud tě šatíme, budeš nás poslouchat!“ dávalo vůbec nějaký smysl.

Ale pokud vám doma rodiče schovali žebřík jako malému dítěti, abyste večer nemohli odejít ven, ale zároveň od vás vyžadují celodenní otročinu na zahradě nebo v kuchyni a zodpovědnost jako od dospělých, kde je tedy pravda a co je vlastně lhaní? Jsem pro ně dospělá včelka nebo ještě jen malý mraveneček? Pravděpodobně obojí, ale samozřejmě jen dle praktického hlediska. Berou mě tak, jak jim to zrovna přijde na mysl. Často slýchám: „Uvař oběd a vyžehli mi košile. Jsi přece dospělá!“ a naopak: „Přijď do dvou hodin. Dokud u nás bydlíš, budeš nás poslouchat.“

Je tohle pokřivený úhel pohledu mých rodičů nebo jen realita všedního dne všech středoškoláků? Ano, tak právě tohle je návod, jak opravdu „nejlépe vycházet“ se svým dítětem. Něco zakázat a leccos přikázat, aby to všechno nakonec bylo jen a jen pro naše dobro.

Kateřina Kovářová

Ach, ty reklamy

Představte si situaci – díváte se na dobrodružný film. Hlavní hrdina právě přeskočil řeku rozžhavené lávy, vrhl na ni pohrdavý pohled a chystá se vyřknout nezapomenutelnou hlášku. Otevře ústa a z televizte se ozve: „Sto tabletů týdně, sto tabletů týdně.“

Napoprvé je to ještě legrace, ale opakovaný vtip není vtipem. A co se dělá s člověkem, který neustále opakuje jeden fór? Bohužel dneska těch možností moc není. Vyříznutí jazyka se nepraktikuje už pár set let a i kdyby… Jak vyříznout jazyk televizi? A na tom ztroskotá i zbytek středověkých metod, ať jsou sebeúčinnější.

Takže to vezměme z jiného konce – jak zakročit beze ztrát na majetku i na životě? OSN i NATO asi na to stačit nebudou. Parlament také padá, tam mají svých starostí dost, o mafiánech ani nemluvím.

Čili nezbude nic jiného než se držet osvědčené taktiky. Až bude Indiana Jones opět neurvale přerušen, s hlavou hrdě vztyčenou se odebéřu na místo, kam i král chodí po svých. Poněvadž na to se reklamní přestávky celkem hodí.

Martin Klecán

Ach, ten fejeton

Fejeton je dozajista jedním z nejobtížnějších literárních žánrů. Jeho autor nese na svých bedrech tíhu očekávání mnoha lidí – čtenář očekává, že si přečte dílko stručné, svěží, vtipné a aktuální, grafik požaduje text s přesným počtem znaků a všemi formálními náležitostmi, šéfredaktor lpí na tematickém zařazení a včasném dodání a autor doufá, že to všechno přežije.

Největší obtíže s sebou přináší výběr tématu. Každý člověk má nějaké místo, kde na něj múza útočí nejzuřivěji a s největší intenzitou. Pro většinu lidí je tím místem překvapivě koupelna. Při množství věcí, které jsou na poličce vedle mé vany postaveny bez ladu a skladu, trochu chápu, proč musí být namydlený člověk, natahující se po šamponu, mnohem kreativnější a vynalézavější. Mně osobně ale většina námětů napadá buď těsně před usnutím, nebo půl hodiny před uzávěrkou. Čímž se dostáváme k největšímu zlu v životě publicisty – k uzávěrkám.

Ve snaze vykroutit se včasnému dodání článků jsem za svůj krátký novinářský život využila snad všechny známé choroby (a pár jsem si jich ještě vymyslela), důležité písemky, zkoušky i záležitosti (pohřbila jsem už minimálně šest tetiček ze třetího kolene, většinu z nich dokonce opakovaně).

(nedokončeno)

Anna Kolářová

Dále jsme vymýšleli co nejzajímavější úvodní větu. Nejpovedenější podle mě zněla: „Zakopala svého plyšového medvídka a zalila ho.“ Pak následoval dialog.

„Kdes byl?!“
Pokrčil rameny – zajímavé je, že v jeho věku se rameny krčí velice často.
„Na něco jsem se tě ptala!“
„Co?“ zeptal se znuděně.
„Říkám, na něco jsem se tě ptala!“
„OK. Tak si to užij,“ řekl a odešel.
Ozvala se rána. To ona padla k zemi.
Zástava…

Vít Malota

Potom jsme si vzali na paškál známou pohádku o Červené Karkulce a vyprávěli ji vždy z nějakého jiného pohledu. Vítek Malota si vybral pohled myslivce.

Bože můj, Bože, Ježíši Kriste, Kristova noho, Panenko Maria…
No tak! Buď zticha.
Ne tak nahlas. Dobře… musím se uklidnit… Jak jsme na tom?
Takže, hlavně pomalu.
Je tam vlk. To víme.
Není tam babička. To taky víme.
A Karkulka tam také není.
A vlk má obrovské břicho.
Hlavně klid, hlavně klid. Kde mám ten nůž… a tady je…
Proč se mi tak třese ruka?
Bože, ten vlk má velké zuby.
Ta ruka se hrozně třese. Prostě tam naběhnu, spustím kravál a rozříznu mu břicho.
No jo, ale pak těch chlupů všude a chudák babi to bude muset uklízet…
Teď mě napadá…
doufám, že vlk nekousal.

Posledním úkolem bylo vymyslet postavu, o které bychom chtěli psát. Z nějakého důvodu převažovaly postavy tragické – Vítkův nezaměstnaný a zhrzený pán ze Sušice, Honzův šaman ze Žižkova, který ovšem pozbyl veškerých magických schopností, Aniččin chlapec snažící se zbavit imaginárního kamaráda z dětství, má postarší úsporná a asociální sousedka, jež věří, že její háčkované obrazy jsou nedoceněné umění. Asi největší rány osudu své postavě nachystala Kačka, jejíž šestadvacetiletá dívka, žijící s přítelem, prodělá rakovinu a pak jejího adoptovaného chlapečka díky její nepozornosti přejede auto. Naproti tomu Matouš vytvořil velmi kladnou Juditku, žijící na venkově se svým milujícím tatínkem-spisovatelem. Marně jsme ho přesvědčovali, že by bylo „dobré“, kdyby na Juditku alespoň spadl Vítkův nezaměstnaný Sušičák při sebevražedném skoku z okna. Dále se tu vyskytl Martinův ruský vědec–abstinent, podle toho většina zařadila postavu do žánru sci-fi. Madla se zajímala o hodného vesničana Mílu, který se chce osamostatnit a přestat bydlet s maminkou, a Magda psala o dívce píšící úspěšný blog, která má problémy se svojí přespříliš ambiciózní matkou a učením.

Na slunečnici u plotu usedl barevný motýl. Judita seskočila z houpačky a rozeběhla se k němu. Chtěla ho vidět zblízka, seznámit se s ním. Je v jejím království nový. Kdyby nebyl tak krásný, asi by mu vyčetla, že krade místním včeličkám nektar, ale co kdyby to náhodou byl princ?
„Zlatíčko, pojď na svačinu, přinesl jsem banány!“
„Počkej, tatínku! Mám tady návštěvu a možná je to princ!“
Tatínek tedy čekal. Co jinému mu také zbývalo, princové přeci na návštěvu nechodí každý den.
„Motýlku, neutíkej, neboj se!“ Judita se zastavila, zklamaná, že vyplašila prince. „Tatínku, myslíš, že se mi princ vrátí?“
„To víš, že jo, holčičko. Jen musíš být trpělivá.“
„Já vím.“
„Tak, a teď už pojď na svačinu.“
„Dobře, tatínku.“

„Proč jsou někteří motýlci tak barevní? Myslíš, že jsou hodně bohatí?“
„To nevím, třeba jen chtějí být hodně krásní. Krásnější než ostatní. Nebo jako malí okusovali barevné květy.“
„Napíšeš o nich pohádku?“
„Možná někdy.“
„Až budu umět psát, taky nějakou napíšu!“
„O tom nepochybuji,“ odpověděl s úsměvem na tváři tatínek a bylo vidět, že už se mu v hlavě začíná rodit příběh o barevných motýlech.

Judita dojedla zbytek svačiny a utíkala zpátky do zahrady, tatínek se pohodlně usadil do houpacího křesla a pomalu nacpal svou dýmku tabákem. Poté si ze džbánu nalil červené víno, zapálil fajfku a započal s vymýšlením nové pohádkové knížky.

Matouš Vinš

Jméno – Pepík Procházka
Pseudonym – Alkan Brahma Tritibanoo
Povolání – šaman
Věk – 48 let
Bydliště – Praha, narozen ve Stříteži (Moravskoslezký kraj)
Oblíbená muzika – The Doors, altajská lidová muzika
Vystudoval Střední školu pro šamany a rastafariány v Ostravě
Matka – Alžběta Procházková
Otec – Jakub Procházka
Bratr – Jan Procházka (bojoval a padl ve válce, všemi ve Stříteži oslavovaný)
Alkanův problém – nemá žádné magické schopnosti, což mu dost znesnadňuje výkon povolání

… Alkan vybíhá ze své šamanské ordinace, držeje si natržený límec. Neúspěchů už za svůj život zažil nespočet, ale podobné debakly tak maximálně dva nebo tři. Ten chlápek byl tak naštvaný, že mu podupal všechny bylinky, vytrhal listy z posvátných knih a dobře mířeným hodem vodní dýmkou přes celý pokoj rozbil Zrcadlo pravdy na tisíc kousků. Teď ho pronásleduje a nepříčetně řve.

Alkan si ani nestačí držet turban a během běhu přemýšlí, jak tohle dopadne. Jestli ho nezabije ten chlápek, zasebevraždí se sám.

Naskýtá se příležitost! Babička přechází silnici, na bicyklu si veze nákup. Šaman využívá jednoho chvatu, který si ještě pamatuje z kurzů karate pro šamany, a babičku jednou ranou sráží. Půjčuje si kolo a zakrátko už je mimo nebezpečí.

Zrovna když se zamýšlí nad tím, jak to pěkně vymyslel, roztržený plášť se mu zaplétá do kola a Alkan padá na vozovku a do hlubokého bezvědomí…

Jan Mrázek

Tímto úkolem naše jednodenní dílna sice skončila, avšak povzbuzená chuť k psaní v nás přetrvávala. V průběhu dílny jsme nejen tvořili, ale dostali jsme i mnoho cenných rad. Paní Hauserová byla velmi pozitivně naladěná, přiblížila nám chod redakce, dozvěděli jsme se více o dalších novinářských žánrech…
Mimo úkolů a rad mě zaujal i životní postoj naší lektorky – v životě je důležité dělat to, co vás opravdu naplňuje, protože pak to děláte s velkým nasazením a přináší to užitek. Škola, kterou vystudujete, přitom není nijak rozhodující, z bioložky se klidně může stát i novinářka. Záleží jen na vás.

Irena Knetlová

IMG_2641 IMG_2637 IMG_2633
Fotografie: Archiv Gymnázia Strakonice