Eutanazie

Tento pojem vznikl spojením dvou řeckých slov: eu=dobrá, thanatos=smrt… Vážně je to „dobrá smrt“? Ve čtvrtek 3. dubna jsme se setkali s ředitelem prachatického hospice Robertem Hunešem a měli jsme možnost o tomto tématu diskutovat.

Na začátku jsme si vymezili rozdíly mezi eutanazií, tedy „usmrcením na žádost“, asistovanou sebevraždou a dystanazií, neboli „zadrženou smrtí“. Zaměnění těchto pojmů, respektive jejich shrnutí pod název eutanazie, zapříčiňuje mnoho omylů.

Eutanazie není povolena nikde na světě, na rozdíl od asistované sebevraždy, která funguje například v Nizozemí. Rozdíl je zhruba v tom, že při eutanazii provádí daný akt přímo asistující osoba, při asistované sebevraždě asistující osoba připraví nejčastěji jed, který pacient ale sám pozře.

Na počátku diskuze o eutanazii přicházel v úvahu jediný důvod – nesnesitelné bolesti. Podle zkušeností z Nizozemí je bolest důvod jen pro část lidí.

Proč jsou lidé ochotni předčasně ukončit život? Co přesně jim chybí? Proč uvažují o eutanazii? A my? Dokážeme sami sebe vidět za 50, 60, 70 let?

Dnešní medicína si s bolestí umí poradit. Největším důvodem je strach. Na smrt je nepříjemné myslet. Nejistota, co bude, způsobuje pocit, že nedržíme život pevně ve svých rukou. Smrt nás může překvapit. Nevíme kdy

Čím víc se poslední okamžik blíží a stává se reálnější, strach narůstá. Strach z bolesti, ze samoty, z nepřipravenosti. Chceme se bránit, nemít strach, cítit se možná i v poslední chvíli co nejjistěji, dělat naše rozhodnutí.

Je jiná alternativa? Zbavit se alespoň části strachu, připravit se? Pan Huneš vidí řešení v paliativní léčbě v hospici. Jedná se o zařízení pro lidi s nevyléčitelnou chorobou v posledních měsících života. Nejedná se o pouhé „dožití“, ale o prožití posledních chvil. Hospic se snaží zároveň zprostředkovat komunikaci s rodinou a pomáhá pacientům vyřešit neshody s jejich blízkými. Podle pana ředitele prachatického hospice tak získají možnost říci několik důležitých „posledních“ slov, které jim odchod usnadní: „Odpusť mi, odpouštím Ti, miluji Tě, můžeš jít…“ Souhlasíte? Nemusíte, pro každého mohou být jiná…

Růžena Jirsová