Kdo jsou feministky a co vlastně chtějí

Než do vás začnu cpát základní pravdy a pravidla feminismu, ráda bych, abyste je četli bez jakýchkoli předsudků. Chci tedy, abyste si teď minimálně třikrát přeříkali větu: Není pravda, že feministky nenávidí muže! Není pravda, že feministky nenávidí muže! Není pravda, že feministky nenávidí muže!


Tak, teď, když jsme si tohle ujasnili, už se nemusíte bát pokračovat ve čtení. 

Účelem tohoto článku je ukázat, že na feminismu není nic toxického. Že být feministkou není něco, k čemu by se dívky měly stydět přiznat, protože „kluci to nemají rádi”. Kolik z vás by o sobě hrdě prohlásilo, že jste feministka? Vsadím se, že moc ne. Díky výše uvedenému mýtu totiž panuje obecné přesvědčení, že emancipované ženy jsou něco jako medůzy. V moři na ně nenarazíte nijak často, a když ano, jsou nehezké a okamžitě vás požahají. Ne! Chci vám teď tady vysvětlit, že feministkami všechny jste. I když si to možná ani neuvědomujete.

Nejprve vás seznámím s myšlenkou, na kterou mě přivedla Caitlin Moranová ve své knize Jak být ženou (v originále How To Be a Woman). Co tím žena vlastně myslí, když řekne, že není feministkou? Vadí jí volební právo? Vadí jí, že může svobodně vyjádřit svůj názor? Vadí jí, že není majetkem svého muže? Vadí jí možnost rozhodnout se, jak strávit svůj život? Že může letět do vesmíru, přidat se k armádě nebo být lékařkou? Protože to jsou všechno věci, kterých během let dosáhl feminismus a které byly dlouhou dobu naprosto nemyslitelné. Chce ta žena tedy říct, že za tyto možnosti není vděčná? Že je ve svém životě vlastně nepotřebuje? Nechám vás se nad tímto zamyslet a pokračuji dál.

Pojďme se teď zaměřit na cíl, kterého se feminismus snaží dosáhnout. Jedním z dalších běžných předsudků je, že se snaží vyvrátit patriarchát a nastolit matriarchát. Chyba! Snažíme se vyvrátit patriarchát a nastolit rovnoprávnost!

Nepřeji si, aby měly ženy moc nad muži; ale samy nad sebou,” poukázala již v osmnáctém století inspirativní anglická spisovatelka a matka Mary Shelleyové (autorky Frankensteina), Mary Wollstonecraftová. Její přání ale bohužel ani v roce 2014 není realitou. A pokud stále žijete v přesvědčení, že je tomu jinak, za chvíli vás, doufám, vyvedu z omylu.

Faktem je, že za nedostatkem mladých feministek stojí až dechberoucí neinformovanost. Je to – vedle absurdního strachu, že se nebudeme líbit mužům –prěsvědčení, že už jsme všeho dosáhly. Sexismus a diskriminace žen už přece dávno není problém! Máme volební právo? Máme! Tak na co si to ty věčně naštvané feministky pořád stěžují?!

Než přistoupím ke konkrétním dokladům důležitosti moderního feminismu, vysvětlím vám, co stojí za tím, že jsou slova „naštvaná” a „feministka” v podstatě přirostlá k sobě. Výjimečně toto není výmysl. Feministky jsou naštvané. Od doby, co jsem si uvědomila, že jsem feministka, jsem naštvaná! A tady jsou důvody proč:

1. ROZDÍLY V PLATECH

Průměrná žena vydělá za rok pouhých 57% toho, co vydělá muž.

Vtip na odlehčení: Muž a žena vykonávají naprosto stejnou pracovní pozici. Muž dostane na konci měsíce zaplaceno mnohem víc peněz! Hahahaha – ne, počkat, omlouvám se, to nebyl vtip. To je pravda. Tak nic, jedeme dál.

 

2. ZNÁSILNĚNÍ

Podle posledních průzkumů v USA, byla každá čtvrtá žena obětí znásilnění. KAŽDÁ ČTVRTÁ!

Pokud to mám rozvést (a tento bod si to žádá), poukážu na fakt, že méně než 10% obviněných násilníků je shledáno vinnými. K vytvoření ještě jasnější představy o velikosti této problematiky dodám, že pouhých 12% obětí znásilnění vůbec náhlásí. Řeknete si možná – proč? To musí být osmaosmdesát procent pěkně hloupých holek, když si něco takového nechávají pro sebe, že jo? Ne. Ty ,hloupé holky’ mají docela obyčejný strach z toho, že nebudou brány vážně. A vzhledem k tomu, že statistiky nasvědčují, že tomu tak skutečně je, je jejich strach zcela opodstatněný. První otázka, která vás u policie čeká, zní: A jste si jistá, že šlo o znásilnění? Protože pokud jste měla krátkou sukni a výstřih, můžete si za to zcela určitě sama!

Na stejném principu fungují:

 

3. ŠKOLNÍ NORMY V OBLÉKÁNÍ

Tohle naštěstí není případ českých škol, ale to neznamená, že se to neděje a není to problém. Na mnoha středních školách (hlavně ve Spojených státech) jsou naprosto běžná velice striktní pravidla o tom, co dívky smějí a nesmějí nosit. Pokud tedy uvažujete o studiu na střední škole v USA, krátké šortky a sukně rovnou nechte doma. Že je přes 30 stupňů nikoho nezajímá, vaše stehna rozptylují jejich nevinné studenty! Tato pravidla jsou krásným příkladem misogynní výchovy, se kterou se v současné patriarchální společnosti pravidelně potýkáme. Místo abychom učili chlapce, že nemají přehnaně erotizovat ženské tělo a spíše se snažit brát své spolužačky jako myslící lidské bytosti, učíme dívky zahalovat se, protože „kluci budou kluci”. Vidíte v tom ten problém?

 

 4. POTRATY

Snižují se počty klinik provádějících potraty. Mezi muži na národních i mezinárodních vládních pozicích převažuje přesvědčení, že potrat se rovná vraždě. Samozřejmě že nejsou sami. Tento názor je rozšířený mezi oběma pohlavími a nezávisle na povolání, sociálním postavení či původu, důležitou roli v této otázce hraje též náboženství. Zmiňuji ale muže, protože v současné době je vrcholná politika stále především mužskou doménou. To oni nad tím mají moc a používají ji k zavírání klinik, aby počty potratů co nejvíce zredukovali. Volám tedy po větším zasoupení žen-feministek v politice! Potřebujeme zastání! Potřebujeme někoho, kdo by za nás bojoval! Potřebujeme ženy jako je texaská demokratka Wendy Davisová!

Abych uvedla věci na pravou míru, feministky nejsou pro potrat. Jsou pro volbu. Pokud žena neplánovaně otěhotní, měla by mít právo se rozhodnout, jestli utne svou kariéru a zasvětí zbytek života nechtěnému dítěti! Žena by měla mít právo rozhodovat o svém vlastním těle a ne být závislá na názorech stárnoucích politiků, z nichž přesně 0% projde těhotenstvím a mateřstvím! Uvědomte si, že zakázáním potratů přisuzujete více práv plodu než ženě!

 

 Tyto čtyři body, které zde uvádím, jsou samozřejmě stále pouhým náznakem toho, jak je sexismus rozšířený v moderní společnosti. O tom, jaké nároky jsou obecně kladené na současnou ženu, bych mohla pokračovat donekonečna. Stejně tak o absurdních mezerách ve výchově, která je velmi ovlivněna patriarchálními stereotypy. O neustálé hrozbě, která visí nad ženou, kdykoliv opustí dům po setmění nebo se posadí k internetu. I o tom, jak jsme denně nuceny se vyrovnat s nemístnými poznámkami a sexuálně motivovaným obtěžováním, bych mohla napsat pětistránkovou esej. Na to ale nemám ani čas ani chuť. Snažím se tady upozornit vás, že něco je prostě špatně!

Nakonec bych chtěla poukázat na to, že ačkoliv v tomto článku adresuji hlavně dívky a ženy, feminismus je i záležitostí mužů. Ano, muž-feminista je sice poněkud vzácný fenomén, ale nikoliv nereálný. Pokud jste zástupcem mužského pohlaví a souhlasíte, že ženy by měly být rovnoprávné, pak vám gratuluji. Vy, pane, jste feminista, zřejmě velice sympatický a inteligentní člověk, a já Vám přeji mnoho štěstí!

Víte co? Feminismu by se podle mě vůbec nemělo říkat feminismus. „Zdravý rozum” mi zní jako poněkud vhodnější název.

Hana Stulíková