Fotbalová reprezentace, díl 1. – Začínáme

Naše fotbalová reprezentace se k podivu všech fanoušků, příležitostných diváků i věčně negativních skeptiků stala nedávno týmem, který je schopen hrát. A to dokonce fotbal. Jak se to stalo?

Přiznejme si to. Příliš dlouho se nám nedostávalo dobrého pocitu z našich fotbalistů – ze hry, kterou předváděli, ani z výsledků, které za sebou mužstvo nechávalo. Zatímco hokejový nároďák přivážel jednu placku za druhou, držíc přitom klínovou vlajku na plné žerdi, hoši od trávníku neměli ani stožár. Od odchodu trenéra Karla Brücknera v roce 2008 se u reprezentace vystřídalo 5 trenérů, z nichž ani jeden nedokázal navázat na úspěchy bělovlasého stratéga. Nejdéle se držel u pomyslného žezla Michal Bílek, který vyznával heslo „jeden bod je taky bod“ a soustředil se především na obranu a zálohu, kterou nikdy nezapomněl vyztužit Plašilem.

Jistě, pravdou je, že Karel Brückner měl k dispozici nejspíš naše nejlepší hráče v historii vůbec. Pavel Nedvěd spolu s Karlem Poborským či Vladimírem Šmicerem servírovali Janu Kollerovi a Milanu Barošovi v životní formě jednu přihrávku za druhou. Vzadu to jistili Tomáš Ujfaluši, Marek Jankulovski, Zdeněk Grygera a další. Na scéně se objevily i mladé talenty Petr Čech a Tomáš Rosický. Většina reprezentantů hrála na klubové úrovni velmi vysoko, a tak nebylo divu, že jsme v roce 2005 byli ve světovém žebříčku FIFA druzí (!) po Brazílii.

Bohužel, tito hráči zestárli, ukončili svou kariéru a nebylo za ně náhrady. Jedinou oporou nám zůstali Tomáš Rosický s Petrem Čechem. Ovšem první jmenovaný víc léčil koleno než hrál a Čechíno zase chyboval v zápase s Tureckem v roce 2008 a od té doby je to, alespoň podle většiny našich hospodských odborníků, průměrný až podprůměrný brankář. Jiná světoznámá jména jsme na dresech červených či bílých vidět nemohli. Přednost dostávali hráči zkušenější před mladými, aniž by rozhodovala aktuální forma. Zvláště pak Michal Bílek měl své oblíbence. Ale pak konečně odstoupil.

Na pár měsíců se týmu ujal pan Pešice, ale jen proto, aby mohl přenechat místo famóznímu Pavlu Vrbovi, jenž se svou Plzní dokázal prorazit do Evropy a udělat tam českému fotbalu dobré jméno. Očekávání byla tudíž veliká…

Příště: Nástup Vrbovy éry

Martin Jelínek

Autor: Martin Jelínek

Cynik se sklony k cholerismu, humorista, líný prase, muzikant, neúspěšný, leč hrdý fotbalista a levá ruka šéfredaktora. Musím respektovat jeho rozhodnutí a ustanovení, ale můžu ho zbít, když se mi nebudou líbit. Do redakce jsem přišel jako sporťák a chci odejít jako hrdina.