Představa II.

Slunce je vyprahlé jako troud

velí nám z oblohy: Ani hnout!

špatně se daří pod sluneční září

lidé jsou zpocení, hlavy jim vaří

vůbec se chovají jak stádo krav

zpocená společnost, zpocený mrav

(Hlava je horká od představ)

Představa II. Zpocená

 

Už tolik let na nás slunce svítí

a ještě od něj nebe nechytlo

nemyslete si však, že než chytí

bude to nějak dlouho trvat

 

jednou vzplane (a já to vím)

že s nebeským plachtovím

už nedoplujem daleko

 

Toho dne všechno zaplane

domy, řeky, luční květ

a mimo to i celý svět

jinak se vlastně moc nestane

 

Všichni se budou zajímat zda-li

i jejich dům se v té výhni pálí

jen milenci, co se milovali,

budou si myslet, že to tak má být

když shoříš láskou, nač pak dál žít?

 

Lidí dav, žárem pominutý

se nezmůže ani volat hesla

už půlka z něho k zemi klesla

ta druhá klesne do minuty

 

A do té zkázy, sutin, vraků

budou se snášet cáry mraků

jak ohořelé listy novinových plátků

jejichž řádky už se nedozvíme

spolu s nimi, v prach se obrátíme

 

Potom už se nikdo potit nebude…