Inteligence

Inteligence je páka, s níž můžeš pohnout světem.

Honoré de Balzac


Mnoho lidí považuje inteligenci za důležitou hodnotu života, používají ji jako argument, což můžeme ve školních lavicích často slýchat: „Jste (téměř) dospělí, inteligentní lidé, tak se podle toho chovejte!“ Ano, asi bychom měli být inteligentní. Od studentů gymnázií a dalších středních škol se to pravděpodobně očekává. A škola by naši inteligenci měla rozvíjet. Je tomu skutečně tak? Co vlastně znamená „být inteligentní“? Zajistí nám inteligence spokojený život?

Začněme od konce. Inteligenci můžeme chápat mnoha způsoby a přisoudit jí mnoho přívlastků. Nicméně nejčastěji se mluví o „myšlenkové“ inteligenci, která sama o sobě štěstí nezajistí. Výstižně to glosoval spisovatel Romain Rolland:

„Inteligence myšlenková není ničím bez inteligence srdce.“


A co tedy znamená „být inteligentní“? Jak poznáme inteligentního člověka? Jistě se shodneme, že na čele to napsané nenajdeme. Dobré je si s dotyčným popovídat, zkoumat jeho reakce. Dokáže-li reagovat na nové podněty, rozumně myslet, souvisle se vyjadřovat, přizpůsobovat se podmínkám, snad ho lze považovat za inteligentního. Pozornost můžeme obrátit i například ke světovým psychologům a jejich definicím inteligence: J. P. Guilford: Inteligence je schopnost zpracovávat informace. Informacemi je třeba chápat všechny dojmy, které člověk vnímá.

Můžeme se setkat i s výrazem „inteligentní vzezření“. Čertví, jak definovat toto. Neméně zajímavě zní „přirozená inteligence“, což ovšem není úplně od věci, inteligenci se těžko přiučíme. Podobně smýšlí i spisovatel irského původu:

Inteligence není choroba nakažlivá.

Oscar Wilde


No a konečně, podporuje škola naši inteligenci? V některých ohledech jistě ano, ale nastanou i případy, kdy učení zhoršuje naši schopnost rozumně přemýšlet, smysluplně se vyjadřovat a pružně reagovat na nové situace. A tak je často možné zaslechnout ve třídách, kde se ve vzduchu vznáší  napětí z neustálého koloběhu zkoušení  a písemek, zajímavé věci:

„No, ty jo, to zní zajímavě. Úplně jsi mi nasadila mouchu do mozku!“

„Van Gogh… no… jo, počkej, už vim! To je ten, co si ukousnul to ucho!“

„Vrátíš mi konečně ten jelení hnůj?“

„Už jste to slyšeli? Zase byla nějaká vlna tiramisu!“

V pátek odpoledne, při pohledu na analogové hodiny ukazující 5 hodin: „Vidíš, tady ještě nenařídili hodiny, už je šest.“ – „Prosím tě, dyť je půl dvanáctý!“

Můžete sami posoudit, nakolik inteligentně podle těchto výroků vypadáme. Za zmínku stojí, že některé výroky nepošramotily klid mluvčích, někdy dokonce nechápali naše výtky. Celkovou situaci snad už jen dokreslí zvěst, že někteří studenti začali ze stresu štěkat a mňoukat, šíří se i zvěst o pavím skřehotání.

Avšak nezoufejme a: Buďme inteligentní!

Růžena Jirsová