Jessie Scarlet – 3.část

Strach. Slabost. Vzrušení. To ve mně vzbuzoval zvuk střelby. Pak se rozhostilo ticho… 

Landen pozvedl obočí a zakroutil hlavou.

„Odkud se vlastně s Wesleym znáte?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Z jedné čtvrti v New Jersey. Několikrát mi zachránil zadek. Je to tam docela drsný. Vždycky bylo.“

„Zachránil vás? V čem? Před čím?“ Nedokázala jsem si nic domyslet.

„Jo. Před kulkou. Ve válce mezi gangy. Je to moc dobrej kluk, Jessie, ale když se do něčeho pustí, tak pak neví, kdy přestat.“ Čím víc Landen povídal, tím víc mě jeho minulost zajímala.

„A jak dlouho…“ Než jsem se stačila zeptat, pokračoval Landen sám.

„Od dětství až do jeho 16. Na svůj věk je mnohem chytřejší a silnější než ostatní. Taky se není čemu divit, když je každou chvíli v průseru.“ Vedl spíše jednohlasný rozhovor.

„Nedivím se, že tě vzal s sebou. Vypadáš jako super kočka,“ poznamenal s úsměvem. Vzbuzoval ve mně pocit důvěry. Nechávala jsem ho mluvit o jejich minulosti a nevnímala čas.

„Myslíš, že by mohl mít rád někoho, jako jsem já?“ zeptala jsem se ho nakonec, jako malá naivní holčička. Landen otočil volant a zastavil se slovy:

„Proč se ho nezeptáš sama?“

Vzhlédla jsem a přímo před námi stál Wesley. Měla jsem hroznou radost, že ho vidím, a chtěla jsem vyskočit z auta. Vyběhnout proti němu a pořádně ho obejmout. Plán měl jen dvě vady. Nemohla jsem chodit a nevěděla jsem, jak otevřít ty zatracený dveře. Landen poznal, jak moc bych chtěla ven, a zmáčkl tlačítko vedle volantu. Dveře se začaly otevírat. Wesley už stál před nimi. S úsměvem mě zvedl ze sedačky. Pořádně mě stiskl a odnesl do nějakého domu, na jehož příjezdové cestě jsme stáli.

Landen parkoval auto do garáže, zatímco Wesley mě nesl ke dveřím. Kopnutím je otevřel a já vydechla úžasem.

„Wow!“

Rudo-černé stěny s nádhernými obrazy mi braly dech. Obrovská okna. Velký krb. Spousta prostoru. Mé koutky se zvedly v lehkém úsměvu.

„Kde to jsme?“

Wesley mě položil opatrně na malou pohovku, která vypadala jako černo-červeno-bílé skládané noviny a klekl si k mému kotníku. Sundal mi botu a začal zjišťovat mé zranění.

„V bytě mých adoptivních rodičů. Prakticky jsem tu ale vždycky bydlel jenom já,“ odpovídal, zatímco já kňučela bolestí z jeho doteků.

„Vezmu tě do nemocnice, nevypadá to dobře.“ Pak se z ničeho nic pousmál. „Doufám, že tě Landen moc nenudil a neděsil.“

S malým úsměvem jsem zakroutila hlavou. Chystal se mě znovu zvednout a odnést do auta, když se do pokoje přiřítil Landen a začal zatahovat rolety.

„Co to děláš?“ ptal se nechápavě Wesley. Landen na něho naštvaně spustil.

„Nikdo nesmí vědět, že jste tady. Právě o vás mluvili v rádiu. Doufej, že vás nikdo neviděl, že nás nikdo neviděl!“

Wesley mě položil na pohovku a nevěřícně pustil televizi. Zrovna vysílali aktuální zprávy a my byli hlavním tématem.

„Dva nebezpeční schovanci dnes v ranních hodinách uprchli z Gorlického ústavu. Chlapec ve věku 17 let má tmavé oči a světle hnědé vlasy. Dívka ve věku 15 let má hnědé oči a hnědé kudrnaté vlasy. Není jisté, co mají na sobě. Zde vidíte záběry z bezpečnostních kamer. Dívka pravděpodobně nemůže chodit. Pokud si myslíte, že jste je viděli, prosím, ohlaste to ihned na policii. Upozorňujeme také, že chlapec je velice nebezpečný a při útěku zabil jednoho z opatrovníků a dalšího těžce zranil. Prosím, nezkoušejte je zadržet sami ani ve skupinách. Raději zavolejte policii, která ví, jak s takovými lidmi správně jednat.“ Wesley televizi ihned vypnul. Strnule jsme ji však pozorovali dál.

Jako první se vzpamatoval Landen. Stál u okna a vykulil oči. „Zabil?“

Wesley otočil hlavu mým směrem, klekl si ke mně a snažil se to zamluvit.

„Napřed se postaráme o tebe. Pak se postaráme o ostatní. Ty jsi teď ta nejdůležitější věc, o…“

Landen se ale nenechal odbýt. „Wesley!“ okřikl ho. „Co jsi sakra udělal?“

Wesley zatnul zuby a vstal. Rozkřičel se na Landena, stejně jako se Landen rozkřikl na něj.

„Slyšel jsi. Zabil jsem ho. Jasný?“ Pak kousavě poznamenal: „Děláš, jako by to bylo poprvé.“

„Tohle je jiný. A co chceš dělat? Co s chceš teď dělat? V nemocnici je to riskantní, to víš sám, a i když je fajn, nehodlám kvůli ní přijít o krk!“

Wesley ztišil hlas. „Známej je doktor. Pomůže jí. Jen… puč mi mobil.“

Landen ho po něm zlostně hodil, div mu s ním nerozbil hlavu. Wesley odešel do druhého pokoje a s někým si povídal. Landen se svalil do křesla a podotkl: „Jsme v hajzlu… Proč jsem tam vlastně jezdil? Kdybych nepřijel o den dřív, tak by se nic nestalo…“

„Ty jsi přijel o den dřív?“ vydechla jsem udiveně. Landen si odfrkl.

„Jo, je to… nemoc. Vždycky jsem všude o den dřív.“

„No páni!“ Usmála jsem se na něj. „To musí bejt hrozný. Chodit všude o den dřív.“

„To je fakt.“ Zasmál se se mnou.

„Ale díky.“ Zvážněla jsem. „Kdybys tam nebyl, nedostali bysme se odtud.“

„Nedělal jsem to pro tebe, ale jsi vážně super holka. Ten kluk si umí vybrat.“

Wesley se s úsměvem vrátil do pokoje a ani si nevšiml, že na našich tvářích poletují také letmé úsměvy.

„Dobrá zpráva. Přijede a pomůže ti,“ spustil Wesley zvesela.

„A špatná?“ zeptal se Landen. Zvědavě jsem se na něj podívala. „Vždycky, když je dobrá, musí být i špatná. To nevíš?“

„Špatná je, že nám nepomůže se odtud dostat. Nechce mít nic s poldama,“ oznámil pochmurněji, ale jeho dobrá nálada ani trochu neklesla.

„Tak to jsem nechtěl ani já, ale mě se nikdo neptal,“ postěžoval si rýpavě Landen.

„Co teda budeme dělat?“ sykla jsem na Wesleyho.

„No, zkusím přemluvit Mika, aby tě odvezl a schoval do bezpečí. My se mezitím s Landenem postaráme, aby po tobě nešli, a pak se s nimi nějak domluvíme. Vždycky se dá něco udělat, aby couvli.“ Mrkl na Landena. Ten sice přikývl, ale mně se Wesleyho plán nelíbil.

„Já chci jít s váma. Chci jít s tebou.“

Wesley trhl hlavou směrem ke dveřím. Landen pochopil, co tím myslí, zvedl se a odešel do vedlejšího pokoje. Wesley si opět klekl ke mně. Chytil mě za ruku, druhou mi položil na tvář. Víte, jak je to vždycky v těch romantických filmech. Bylo to úplně stejné. Zpříma se mi díval do očí. Vypadal tak nervózně. Bylo to tak roztomilé, ale v dané situaci…

„Ty teď nemůžeš jít se mnou. OK?“ promluvil jemně. Zakroutila jsem hlavou a sundala jeho ruce ze svého obličeje.

„Proč bych nemohla? Až mě dá ten doktor do pořádku, budu moct jít kamkoliv, kam…“

„Miluju tě,“ vyhrkl najednou.

„Cože?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„Miluju tě, Jessie Scarletová.“

„Proč teda nemůžu jít s tebou?“

„Copak to nechápeš? Právě proto tě nemůžu vzít sebou, Jessie!“ Zase se na mě díval jako na toho nejzranitelnějšího člověka na světě. Ten pohled jsem nesnášela.

„Tak s tím nepočítej. Teď s tebou půjdu stoprocentně.“ Našla jsem v sobě sílu a postavila se. Chtěla jsem mu dokázat, že nemá pravdu. Že nejsem ta zranitelná malá holčička, jak si myslí. Chtěla jsem mu ukázat, že se nevzdám. Ne teď.

„Blázníš?“ Postavil se ke mně a chytil mne za ruce ve snaze mě posadit. Vymanila jsem se z jeho sevření a ustoupila o pár kroků dál.

„Ne! Neblázním, ale ty jo. Vážně si myslíš, že tě nechám jen tak odejít a sama půjdu s někým, koho ani neznám?!“

Pořád se na mne vzdorovitě díval.

„Prosím. Vezmi mne sebou.“

Pár vteřin o tom přemýšlel a nakonec souhlasil. „Asi jsem se právě zbláznil.“ Pousmál se. Vyjekla jsem radostí a objala ho.

Najednou vtrhl do místnosti Landen a přerušil nás. „Nerad vás ruším, ale někdo je venku a vypadá dost nedočkavě.“

Wesley se přikrčil a rozběhl se k oknu. Podíval se ven a oddechl si.

„To je přece Mike. Náš doktor.“

Landen pokýval hlavou. „Jó, ten z p…“ Ať byl odkudkoliv, bylo jasné, že Wesley nechtěl, abych to věděla.

„Jo, přesně ten,“ přerušil ho hrubě Wesley. Bylo to divné, jak na něho vyjel, ale nebylo tajemstvím, že něco skrývá. Wesley pootevřel dveře a rozhlížel se. Mike vstoupil do dveří a pak se najednou ozvaly výstřely. Kulky jako by letěly přesně kolem mé hlavy. Wesley se vrhl ke mně. Povalil gauč a stáhl mě za něj. 

 

Markéta Grabmüllerová

Autor: Markéta Grabmüllerová

Pesimistka s optimistickými chvilkami, závislá na hudbě, filmech a přátelích. Psát bez tří teček za každou druhou větou je pro mě téměř nadlidský úkol. A pokud nejsem ve své kůži, je lepší se mi vyhýbat. Buď neustále překypuji energií, nebo jsem unavená. V každém případě milovnice anglického jazyka a geografie, zatím bez jakékoliv představy o budoucím životě...