Jiří Voskovec – Apoštol českého divadla

Hrát pro dobrého diváka je blaho a rozkoš. Ale získat si špatného, to je čest a sláva.

Jiří Voskovec přichází na svět 19. června 1905 v Sázavě. V té době jeho tatínek Vilém ještě používá jméno Wachsman. S jeho jménem i státní příslušností je to trochu složitější. Na konci 19. století totiž emigroval do Ruska a u rakouských úřadů je i po roce 1905, kdy se vrátil zpět do vlasti, veden jako ruský občan. Když o devět let později vypukne světová válka, je Vilém odsunut jakožto státní příslušník nepřátelského státu. V Rusku se pak přidává k legiím. Když píše domů, záměrně píše lámanou češtinou a mění si jméno na Voskovec, aby rodinu uchránil policejního stíhání. Po válce si pak nechá jméno zapsat do matriky. Ale to poněkud předbíháme.

Aby se to nepletlo, ani Jiřího maminka Jiřina není stoprocentní Češka – má v sobě polovic české a polovic francouzské krve. Jak se později ukáže, tato konstelace je pro rozvoj a směřování jejího syna klíčová.

Na gymnáziu v Křemencové ulici se odehraje osudové setkání. Seznamují se totiž s Janem Werichem. Od té doby se z nich stávají nerozluční kamarádi. Nikdo ještě netuší, co dvojice V+W stvoří a jaká legenda se rýsuje na obzoru.

V roce 1921 odchází Jiří studovat Carnotovo lyceum v Dijonu. Zde ho velmi osloví avantgarda a cirkusy – hlavně si oblíbí klaunskou trojici Fratellini. Právě oni jsou jakýmsi předobrazem jeho a Werichových rolí.

Stejného roku také Jiří napíše článek o futurismu, který vychází ve studentském časopise. Jedná se o vůbec první článek na toto téma v celém Československu. Voskovec ale nepublikuje jen na odborném poli, o rok později Umělecká beseda vydává sborník Život, kde se objevuje Voskovcova báseň Mal du Paye.

Básnička (ve které bylo podle Voskovcových vlastních slov spousta překlepů) by dost možná nevyšla, kdyby nebylo Josefa Šímy, malíře, který se stal Jiřímu jakýmsi guru.

Po svém návratu do vlasti roku 1924 se Jiří stává členem Devětsilu, spolku umělců, kteří se hlásili k dadaismu, surrealismu a poetismu. Začíná se angažovat v jedné z jeho sekcí – Osvobozeném divadle. Když však v roce 1926 ztvární hlavní roli ve filmu Pohádka máje, je z Devětsilu bez svého vědomí vyloučen. Pohádka máje je totiž romantický film určený masám, což avantgardní umělci přirozeně neschvalují. Pravda je však taková, že ač už Voskovec není oficiálně v Devětsilu, se členy spolku se dál stýká. Jeho vyloučení ho navíc popíchne, aby spolu s Werichem stvořil Vest Pocket Revue.

Geneze tohoto veleúspěšného díla začala úplně nevině. Jednou na podzim zazvonil u Jiřího Voskovce Werich a jen tak pro legraci začal hned u dveří s improvizovanou scénku na téma „koupě hrobky“. Spontánně se začal rozvíjet naprosto absurdní dialog. Voskovec následně dostal nápad předvést výstup na oslavě spolku bývalých francouzských studentů. Dvojice V+W sklidila ohromný úspěch, takže se rozhodla připsat ještě další scénky a celé to prošpikovala písničkami. Jako kostra příběhu posloužila Werichova povídka „Muž, který sbíral fotografie rozzuřených.“

Dílo má premiéru 19. dubna 1927 v Umělecké besedě. O jejím úspěchu svědčí fakt, že „Vestpocketka“ se dočká ohromujících 245 repríz. V+W mají zaděláno na hvězdnou kariéru.

Jejich prvotinu shlédl i režisér Honzl, a protože se s Voskovcem znal z Devětsilu, nabídl dvojici, aby fungovala pod hlavičkou Osvobozeného divadla. To se postupem času díky nim a podnikateli Hášovi, který poskytl odpovídající finance, stává nezávislé na Devětsilu a mění působiště – stěhuje se do paláce Adria.

Na svět přichází nové hry – Gorila ex machina, … si pořádně zařádit, Kostky jsou vrženy a další. Žádná však co do úspěšnosti nenavázala na Vest Pocket Revue. To bylo dáno hlavně tím, že byly psány tak trochu z donucení a horkou jehlou. Publikum chtělo stále něco nového, chtělo se bavit. A V+W na to měli jen čtyři ruce a dvě hlavy.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré – z autorské dvojice se stává trojice. K Werichovi s Voskovcem se přidává Jaroslav Ježek. Jeho hudba poprvé doprovází hru jménem Premiéra Skafandr.

Sezonu 1931-1932 otvírá hra Caesar, v níž už se V+W pouští do politické satiry. Podnětem k tomu se stává demonstrace dělníků ve Frývaldově. Na mušku si neberou pouze domácí poměry, strefují se i do Společnosti národů a do Hitlera. Ministr zahraničí Beneš prská vzteky a dokonce chvíli uvažuje o zakázání hry. Naštěstí k tomu nedojde.

O rok později následuje další slavné dílo – Osel a stín. Voskovec s Werichem si pro toto představení vymysleli, že na scéně bude skutečný osel. Toho jim opatřil provozní ředitel Kluckauf. Ve hře se opět objevuje spousta politických narážek. Jedno z představení zhlédl i Edvard Beneš. Po představení přišel za Voskovce a Werichem do šatny, aby jim představení pochválil. Když se ho ptali: „Co budeme dělat, pane ministře? My vám vyhovíme, jestli chcete.“ Beneš odpověděl: „Já se s vámi spojím a budu trvat na naší konstituci a svobodě projevu. Snad jen bych vás požádal, aby ten osel nemluvil Hitlerovým hlasem.“ Dosti výmluvný dialog.

V létě 1933 se natáčí film Hej rup!, na němž je dobře vidět sociální smýšlení obou herců. Zchudlý továrník spolu s nezaměstnaným dělníkem založí formu, dají práci desítkám lidí a zruinují zlého průmyslníka, který vykořisťuje své pracovníky. Na druhou stranu, kdo se může podobnému smýšlení divit, když v Evropě zuří krize a z Německa se ozývá křik ultrapravicového šílence?

A právě toho šílence si opět berou na paškál v inscenaci Kat a blázen. Je to na přelomu let 1934 a 1935 a umělcům už začíná jít o krk. Do hlediště čím dál častěji chodí přívrženci nacismu a sabotují představení. V+W postupně ztrácí publikum, protože ženy se do divadla bojí chodit. A do divadla se chodí přeci ve dvou.

Podobné politické excesy oba zhnusí natolik, že se rozhodnou Osvobozené divadlo zavřít a točit filmy. Napíšou scénář k filmu Golem a dají se dohromady s Milošem Havlem, tehdejším filmovým magnátem, který se svým bratrem vlastní Barrandov. Přes něj se dostanou k francouzskému režisérovi Duvivierovi. Ten si však s dvojicí nepadne do oka, takže se nakonec film točí bez nich. Díky Havlovi jsou ale aspoň vyplaceni, protože nápad je přece jenom jejich.

Oba to navíc táhne zpátky k divadlu. Pronajmou si malý sál Rokoka, kde uvedou Baladu z hadrů. Hra je drzá, je v ní spousta chytlavých písniček – to nemůže skončit jinak než dalším trhákem. V+W se stěhují zpět do budovy Osvobozeného divadla. Tam uvádějí Nebe na zemi a Rub a líc. Nebe není příliš úspěšné, Rub a líc ano. Je sice vážnější než předchozí hry, ale lidem se líbí; vystihuje poměry, které vůkol panují.

V roce 1937 uvádějí na prkna Těžkou Barboru, která je jasnou reakcí na současné poměry. Ohrožení ze strany sousedů, defétismus, špionáž. V divadle se vše vyřeší ještě s humorem. V Evropě už to vypadá hůř.

V+W uvedou svoji poslední hru v Osvobozeném divadle – Pěst na oko. Píše se rok 1938 a situace se pomalu, ale jistě překlápí na tu špatnou stranu. Přichází Mnichovská zrada a mobilizace. Oba umělci emigrují do USA, přidává se k nim i jejich dvorní skladatel Ježek.

Přes těžké začátky se prosadí na Broadwayi, natáčí pro Hlas Ameriky. Z vlasti se jim dostává pouze kusých a zkreslených informací, což je také příčinou jejich asi největšího omylu. Složí písničku o Vlastu Burianovi, ve které ho nařknou z kolaborace.

Rok po válce se Voskovec vrací do Československa. Nějakou dobu ještě s Werichem tvoří a hrají, ale Voskovce to táhne zpátky za moře. V roce 1948 odjíždí do Francie, za dva roky zvedá kotvy znovu a vrací se do Ameriky. Chce režírovat, ale nevyjde mu to. Některé jeho filmy jsou mylně interpretovány jako komunistické (např. zmiňované Hej rup!) a on sám je po jedenáct měsíců internován na Ellis Islandu pro podezření ze špionáže.

Nakonec ale smůlu prolomí. Začíná se živit jako divadelní i filmový herec, dostává hlavně role všelijakých emigrantů či cizinců, protože jeho angličtina má přízvuk. Taková maličkost mu ale nezabrání, aby si vybudoval jméno. Dostává čím dál více nabídek – nejznámější film z této doby, ve kterém se objevuje, je asi 12 rozhněvaných mužů. Dostává i divadelní role – na Brodwayi se objevuje v Hamletovi, vystupuje s New Theatre…

Ke sklonku života se přestěhuje se svou ženou Christine z New Yorku do Kalifornie, kde si kupuje dům. Umírá 1. července 1981 na infarkt.

Zdroje:  Kolektiv autorů: V+W = 100; Michal Schonberg: Rozhovory s Voskovcem;  ČSFD

Martin Klecán