Kam po maturitě aneb Útěk do Evropy

BruselStojím na dálničním nájezdu, v ruce hrdě držím ceduli s dvojjazyčným nápisem Brusel a nasávám vůni čokolády, která se line z továrny, vedle níž stojím. Připadám si trochu jako Karlík, žaludek mi jasně dává najevo, že by se mu nějaká strava hodila, a čokoláda je pro mne v daný moment stejně nedosažitelná jako pro malého chlapce z knihy. Mám za sebou celonoční cestu v dodávce řízené zmateným polským řidičem, který mne dovezl ze Strakonic až sem, do Štrasburku. Dal jsem mu přednost před vlastním pomaturitním večírkem. Problém je ten, že ještě před chvílí jsem omylem stál na špatné straně dálnice a nyní mne jeden Francouz dovezl na místo absolutně nevhodné ke stopování.

Po dvou hodinách utrpení mi konečně zastavuje jeden z místních a odváží mne na benzínku přímo naproti té, kde jsem omylem stopoval před tím. Přes dálnici vede lávka… Nu což, času je ještě dost, a tak opět trpělivě čekám. Po dalších dvou hodinách mne nabírá kamion, který mne doveze přímo do hlavního města Evropy. Řidič není příliš komunikativní, takže se nechávám ukolébat rytmickým houpáním kabiny a velkou část cesty spím. V pět hodin odpoledne jsem zanechán svému osudu na okraji Bruselu, naštěstí však přímo vedle tramvajové zastávky, tudíž se již o hodinu později mohu přivítat se svou hostitelkou a kamarádkou Aňou. Dobrovolničí zde již devátý měsíc v dětském domově, minulý týden se z práce sesypala, nyní využívá výhod neschopenky a může se mi celý týden plně věnovat. Geniální, s tím jsem ani nepočítal. Ve městě sice právě probíhá Jazz Maraton, ale mám teď energii leda na sprchu, večeři a přesun do postele. Kultury si můžu užít zítra.

V půl jedenácté (o několik hodin dříve než jsem čekal) vyjíždíme do města a procházíme trh na Gare du Midi. Majitelé stánků, vesměs Arabové, vykřikují cosi o nejlepších cenách a nejvyšší kvalitě a snaží se přehlušit hukot davu nakupujících. Tedy, po pravdě jim nerozumím ani slovo, ale co jiného by mohli křičet? Svá první eura utrácím za trs banánů a půl kila sladkých brambor a snažím se z trhu co nejrychleji zmizet. Proplést se davem není příliš snadné a Aňa se mi neustále někde ztrácí, ale po několika minutách tlačenice jsme konečně zase na volném prostranství. Přichází čas ideální pro šálek dobré kávy a následující tři hodiny proto trávíme v kavárně.

Jazz MarathonZačíná hrát poslední kapela na hlavním pódiu Jazz Maratonu. Free jazz, šílenost třetího stupně a očividně sjetý bubeník rozvalený na kancelářské židli. Většina lidí s nechápavými výrazy odchází a já jsem v sedmém nebi. Ano, veřejně přiznávám, že můj hudební vkus opravdu není „normální“. A když se po chvíli přidávají čtyři tanečníci se svými nepochopitelnými robotickými pohyby, zůstávám jen sedět s otevřenými ústy.

Po cestě „domů“ ještě vyzvedáváme Zuzku, Áninu kamarádku, která právě přijela z Francie. Druhý den nás kolem desáté budí slunce na úplně jasné obloze. A vzhledem k tomu, že slunce není nikdy dost, obzvlášť v našich končinách, řádně si ho užíváme celý den na dece v parku zhruba 200 metrů od místa, kde bydlíme. Nejlepší způsob, jak poznat cizí země, vřele doporučuji!

BruselRozhodli jsme se, že by možná nebylo úplně od věci si Brusel trochu projít, když už jsme přijeli z takové dálky. O kultuře nejvíc vypovídají bleší trhy, tak proč nezačít právě tam. Odnáším si tři čajové misky po padesáti centech za kus, no neberte to! Teď to město: Čurající chlapeček je skutečně tak malý, jak nás Aňa varovala, radnici už jsem viděl, do muzeí se nám nechce, a tak jdeme nasávat atmosféru do další z místních kaváren. Horkou čokoládu mají opravdu dobrou a vzhledem k tomu, že má prognóza ohledně velké bouřky se skutečně vyplnila, stává se z krátké pauzy zhruba čtyřhodinový kavárenský program. Čtení máme naštěstí dostatek. Tedy, jako správný pouliční fotograf se sice po chvíli odvážně vydávám do deštivých ulic nafotit nějaké snímky do sbírky, zima a voda jsou ovšem silnější než já, takže nakonec zase končím u děvčat v kavárně. Den je následně třeba zakončit řádnou večeří, nejlépe vlastními silami vytvořenou. Šetřit netřeba, žijeme přeci jen jednou.

BruselBrusel

Brusel

 

 

 

 

 

Další den trávíme celý v teple domova, komu by se chtělo ven při tak nevlídném počasí. Už se blížím ke konci Čtyřhodinového pracovního týdne (kniha od Tima Ferisse, pozn. aut.) a cítím se výborně. Večeře bez sýra a vína by však nebyla kompletní, takže nakonec musíme alespoň na chvíli vystrčit hlavu ven a doběhnout do Carefouru. Příště to chce nakupovat dopředu.

Možná bych přeci jen rád něco nafotil. Počasí se sice stále neumoudřilo, ale mám poslední možnost vyrazit do města, proto po vydatném snídaňovém obědě nasedám na tramvaj a mířím na Gare du Midi. Po krátké zastávce na samotném nádraží jdu pomalu pěšky směrem ke komplexu moderních budov u stanice Gare du Nord a po cestě se na chvíli zastavuji v kavárně, kde dostávám „cappuccino“ bez mléčné pěny, zato se šlehačkou ze spreje. Říkejme tomu zajímavý gurmánský zážitek, tohle by si už asi ani v Čechách (doufám!) nikdo nedovolil. Fotit moderní architekturu za deště sice není úplně snadné, utírat čočku před každým snímkem je opravdu zábava, ale nakonec jsem s fotkami relativně spokojen a příjemně unaven se vracím na večeři.

Brusel Brusel Brusel Brusel Brusel Brusel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemohu najít vytištěnou jízdenku na autobus! Chvilku panikařím, záchranu naštěstí přináší můj počítač, kde mám jízdenku uloženou. Je půl páté, čas odjezdu a nikdo stále netuší, kde se náš autobus nachází. Ani paní na informacích. Před  pátou z jednoho parkujícího autobusu vylézá řidič a všichni čekající se na něj sypou. „Do Amsterdamu jedu, bus číslo tři nejsem,“ sděluje nám rázně řidič a jak jistě tušíte, máme jet právě číslem tři. Pomalu se loudáme zpět k čekárně, řidič však najednou dává za okno ceduli s číslem tři. Ještě že jsem se otočil. Dobrá tedy, za chvíli konečně vyjíždíme z Bruselu. Máme to i s vyhlídkovou jízdou po městském dálničním okruhu, někde na „správném“ výjezdu je prý bouračka, kolony jsou ale očividně všude.

Za mnou sedící chlápek se začíná dostávat do rauše. Sice nechápu z čeho, v autobuse vypil jen třetinku piva, ale příjemné to není. Chvíli obtěžuje Aňu, která sedí vedle něho, té naštěstí nabídne výměnu místa velmi robustní srdečná černoška. A té se opilec bojí. Náhle mi na obrazovce notebooku přistává cákanec ledového čaje, chlápek si ani nevšiml, že mu celá lahev vyletěla z ruky a polila několik kolem sedících. Politý počítač, to ještě vydržím, jenže po chvíli začíná opilec obtěžovat i mě, a tak raději sbírám své věci a přesouvám se blíže k přední části autobusu. Z bláta do louže. Ani ten nejsmradlavější záchod ČD by s tím u EuroLines zdaleka nemohl soutěžit. Aspoň na mě nesahá…

Aby náhodou cesta nebyla příliš nudná, zastavuje řidič před Amsterdamem v autobusovém servisu, že prý musí vycucnout záchod, aby ho mohl ráno umýt. Tak pár minut nás snad už nezabije. Ještě vychutnat cigárko a jedeme. „Já dnes končím, nemůžeme pokračovat.“ Ve čtyřech jazycích. Po chvilce ticha před výbuchem dodává: „Čeká na vás náhradní autobus, ten vás vezme do cíle,“ a popojíždí dvacet metrů k onomu autobusu. Příště už jedině vlakem. Thalysů (mezinárodní vysokorychlostní vlaky podobné TGV) naším směrem stihlo projet celkem pět. A bohužel mi teď nezbylo místo k popisu nádherné scenerie při průjezdu Rotterdamem, poděkujte společnosti EuroLines. Snad příště – i s fotkami.

Pozdně ranní Amsterdam nás vítá jasnou oblohou a příjemným teplem. Rádi bychom si půjčili kola a náš hostitel Jelle nám říká, že na nádražích by to mělo být možné a posílá nás k nejbližšímu z nich. Není to tak jednoduché jak by se mohlo zdát, celý systém je vlastně určen výhradně obyvatelům města. Turisté si prý kolo mohou půjčit jen přímo v centru. Nakonec tedy vítězí jednodenní jízdenka na MHD a nejrychlejší možnost cesty do samého srdce města – metro, které většinu své trasy jede nad zemí.

Mapy zdarma nevedou, ale raději těch pár euro investujeme, Amsterdam není zrovna přehledné město. Po cestě k muzeu van Gogha nesmíme vynechat pauzu na kávu a o chvíli později také velký tibetský obchod. Vstupné  15€ (studentské slevy neznají) a fronta minimálně na dvě hodiny nás od návštěvy muzea přesvědčivě odrazují. Možná někdy příště. Krátká zastávka u květinové tržnice (voní krásně!) a opět bleší trh. Tentokrát jsem bez úlovku, Aňa si ale odnáší nové boty.

Odděluji se od děvčat, rád bych totiž také něco kloudného vyfotil. V Amsterdamu mají krásné vlakové nádraží a zajímavou moderní architekturu, program je tedy jasný. Večer se znaven  pomalu vracím k Jellemu, kde dlouho do noci sedíme na kostelní předzahrádce, popíjíme čaj, jíme banány v čokoládě a užíváme si poklidnou atmosféru.

Amsterdam Amsterdam Amsterdam Amsterdam Amsterdam

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno vstáváme o něco dříve, někdy mezi osmou a devátou, potřebujeme se totiž dostat do centra před tím, než nám přestane platit jízdenka ze včerejška. Balíme všechny své věci a po dlouhé snídani a  krátkém rozloučení s Jellem odjíždíme k hlavnímu nádraží. Na programu je opět káva, a tak se usazujeme do pohodlných křesílek pod kvetoucími stromy na břehu jednoho z kanálů. Pečlivě si vychutnáváme své cappuccino (to, že stojí pět a půl eura naštěstí zjišťujeme až při placení), dočítáme své cestovní knihy, pozorujeme kolemjdoucí lidi a kolemjedoucí lodě a nasáváme energii ze slunce. Chvíli nám pak trvá nalézt místo, kam bychom si mohli uložit své batohy, všechny kavárny jsou příliš malé, v jednom z podniků se nad námi naštěstí slitují a zajišťují si tak několika eurovou tržbu na odpoledne.

AmsterdamPo kávě se jen tak bez cíle procházíme po městě, obdivujeme domky a zdejší inspirativní atmosféru. O něco později se dostáváme do „nejdrsnější“ části města. Ganja zde voní téměř všude (ne že by mi to vadilo), coffee shopy jeden vedle druhého, výlohy s prostitutkami, muzeum kondomů, obchod se semínky snad všech druhů přírodních drog, muzeum konopí… Moc se nám tu popravdě nelíbí, po chvíli však naštěstí přicházíme do čínské čtvrti, a to už je úplně o něčem jiném. Krátká návštěva buddhistického chrámu a poté asi hodina ve čtyřpatrovém obchodě. Běžně nakupování nesnáším, zde jsem ale v sedmém nebi. Mají tu ohromný výběr čajového porcelánu, čajů, koření, nezvyklého jídla a oblečení. Škoda jen, že nemám v batohu víc místa a má peněženka není bezedná. Nakonec odcházím s krásnou čajovou miskou, půl kilovým balením kari a praženými fazolemi (což, jak později zjišťuji, je asi jedno z nejsytějších jídel na světě, k obědu mi stačí necelých sto gramů a až do večera vůbec nemám hlad). Ovšem už teď vím, že se sem budu muset vrátit. S prázdným zavazadlem a plnou peněženkou.

V sedm hodin se loučíme se Zuzkou, která pokračuje do Skotska, nasedáme do našeho vlaku a už nás čeká jen 14 hodin cesty do Prahy. Sedět přes noc v šesti lidech v kupé je sice trochu drastické (naštěstí ne celou cestu), ale přežít se to dá. Až do Drážďan jedeme na minutu načas. Ovšem  po probuzení u Děčína chápu, co maminka včera odpoledne myslela svou SMSkou „Dostaneš se domů?“. Labe se pomalu ale jistě vylévá z koryta a prší a prší a prší…

Výsledek: dvě hodiny zpoždění, noc v Praze navíc (nádraží v Kolíně bylo pod vodou a nechtělo se mi do Brna kodrcat přes Havlíčkův Brod s neznámým časem příjezdu domů), 322 Kč kompenzace za zpoždění (sláva EU, funguje to i při povodních!), noví kamarádi, cesta v kupé s Danem Bártou a pár dalších maličkostí, které by se bez zásahu živlů nestaly.

A teď na konci srpna opět směr Holandsko! Pokud čas dovolí, můžete se na podzim těšit na další reportáž.

 

Matouš Vinš