Karel Havlíček Borovský aneb Císařova noční můra

„Toho Borovského je třeba se zbavit!“ zuří ministr vnitra Alexandr Bach. „V životě bych neřekl, že mi bude jeden novinář takhle pít krev!“ Nevědomky tak vyřkne nahlas myšlenku všech svých podřízených. Borovský si prostě říká, co chce, císař necísař.

Karel Havlíček přichází na svět 30. října 1821 jako syn zámožného kupce Matěje Havlíčka a Josefy Dvořákové ve vesnici Borová. Už jako malý kluk je velmi zvídavý. Toho si všimne místní farář Jan Brůžek, který také nakonec přemluví Havlíčkovy rodiče, aby umožnili synovi studia.

Havlíčkovi poslechnou a pošlou Karla do Jihlavy. Zde se chlapec začne učit německy, bez toho by se při dalším studiu neobešel.  Rok poté přestupuje na školu v Německém Brodě. Díky všudypřítomné němčině si začne uvědomovat národnostní rozdíly a pomalu se začínají formovat jeho názory ohledně této problematiky.

Když v roce 1833 nastoupí na německobrodské gymnázium, přestěhují se za ním i rodiče. Začíná se projevovat Havlíčkovo vlastenecké cítění, tentýž rok přeloží báseň Julia Mosena Bei Warschau schwuren. Také se netají svými sympatiemi k polskému povstání proti ruskému carovi, čímž se poprvé (ale rozhodně ne naposled) dostává do sporu se starší generací obrozenců, kterou reprezentuje například Josef Jungmann, Pavel Josef Šafařík nebo Josef Kajetán Tyl.  Ti totiž zastávají názor, že Matička Rus, jako nejsilnější slovanský stát, vezme pod svá ochranná křídla všechny své slovanské bratry, a tudíž nechápou, proti čemu se vlastně Poláci bouří, naopak v povstání vidí něco jako zradu slovanské věci. (Snad není příliš škodolibé na tomto místě dodat, že ani jeden z výše jmenovaných v Rusku nikdy nebyl.)  Oproti tomu Havlíček, a vlastně skoro celá mladá generace, povstání podporuje.

V letech 1838-1840 studuje filosofii. Také začíná používat přízvisko Borovský, podle své rodné vesnice.  V roce 1840 se na žádost matky zapíše do arcibiskupského semináře. Brzy ale dojde ke stejnému poznání jako Jan Hus. Kněží nejsou ani tak oddáni Bohu, jako spíš dobrému jídlu a pití. Stejně tak mu dochází, že víra se stala nástrojem státní moci. Natolik ho to znechutí, že ze semináře odchází.

Volný čas využívá ke studiu a cestování. Navštíví Halič a Horní Uhry (dnes Slovensko), kde naváže styky s místními obrozenci. V roce 1842 dostává prostřednictvím P. J. Šafaříka nabídku, aby se stal vychovatelem v rodině profesora moskevské univerzity Michaila Pogodina. Řízením osudu se Havlíček nakonec vychovatelem stane, ale ne u Pogodina nýbrž u Štefana Ševyreva, Pogodinova přítele.

Rusko Borovského nejdřív okouzlí, ale růžové brýle rychle odloží, když si uvědomí, jak bezohledný je ruský režim, v němž život poddaného nemá naprosto žádnou cenu. I díky tomu odmítne tezi panslavismu, kde vystupuje car jako ochránce, a kloní se spíš k austroslavismu – federalizovanému Rakousku, v rámci nějž by měl každý stát jistou dávku autonomie.

Zážitky z Ruska se objevují v jeho díle Obrazy z Rusi, které vychází v časopise Česká včela. Další pomyslný šrám národnímu obrození zasadí Havlíček svojí kritikou Tylovy knihy Poslední Čech. Vytkne autorovi, že neví, o čem píše, a dílo označí za škvár.

Někteří jsou uraženi, někteří naopak dovedou mladíkovy názory ocenit. Do té druhé kategorie se řadí i František Palacký, který Havlíčkovi zprostředkuje místo v Pražských novinách. Netuší, že mu do rukou vložil zbraň hromadného ničení. Tehdejší tisk je kontrolován a ve svém vlastním zájmu se do politiky „nemontuje“. Borovský však velmi rychle proměňuje Pražské noviny v liberální list, který se nebojí trefovat do císaře ani do některých rádoby vlastenců.

V roce 1848 si bere Julii Sýkorovou. Manželství klape, Julie Karla podporuje a později si i vymůže, aby ho mohla navštívit v internaci v Brixenu.

Téhož roku Borovský zakládá Národní noviny, což už je otevřeně politický deník. Prezentuje zde svůj vlastní program, který by podle něj bylo záhodno v revolučním kvasu vymoci. Když se pak situace vyhrotí a objeví se dokonce zbraně, je mu jasné, že za těchto podmínek už nikdo nic neprosadí.

Havlíček je také zvolen do říšského sněmu do Vídně. Naděje, které do tohoto podniku snad někdo vkládal, zhasnou, když je nutno sněm kvůli další vlně nepokojů přesunout do Kroměříže a následně je na začátku roku 1849 rozpuštěn.

Nastupuje Bachův absolutismus a Havlíček jde od problému k problému. Jeho kritika oktrojované ústavy ho dokonce dostane až před soud. Borovský se hájí sám a velmi úspěšně. Národní noviny jsou ale zastaveny. Novinář si vymůže u ministra Bacha zrušení tohoto nařízení, ale list vydrží jen rok a zastaven je znovu.

Borovský odchází do Kutné Hory a roku 1850 začíná vydávat časopis Slovan. O necelý rok později však vychází v platnost nařízení, že vláda může po dvojí výstraze zakázat vydávání jakýchkoli novin. Je jasné, že s takovou nemůže Slovan dlouho vydržet, a tak ho novinář raděj zastaví sám. Vzápětí mu kvůli článkům ve Slovanu přichází předvolání ke kutnohorskému soudu. Úřady ale opět ostrouhají.

Byrokracie zuří a rozhodne se k rozhodnému kroku. V noci 16. prosince 1851 je novinář vytažen četnictvem pod vedením komisaře Franze Dedery z postele a poslán do internace do tyrolského Brixenu.

Často se říká, jak Havlíček v internaci trpěl. Pravda je to tak z poloviny. Novinář dostává 500 zlatých ročně, napíše spoustu epigramů a básní, nejznámějším dílem z tohoto období jsou asi Tyrolské elegie a Křest svatého Vladimíra. Také se mu zde zlepšuje počínající tuberkulóza.

Těžkým se pro něj vyhnanství stává v roce 1854, kdy odjíždějí jeho manželka i dcera Zdeňka, které s ním v Brixenu pobývají od roku 1852. Borovskému se stýská po rodině, po rodné hroudě. Jeho žádost o propuštění je však zamítnuta.

O rok později už jeho prosba uspěje. Čechy ho ale nevítají s otevřenou náručí. Novinář se dovídá o smrti své milované ženy Julie, přátelé se k němu nehlásí, tuberkulóza se zhoršuje.

29. července 1856 umírá. Jeho pohřeb na Olšanech se změní v tichý výraz odporu proti Rakousku. Jistou symboliku celému aktu dodá čin Boženy Němcové, která na rakev položí trnovou korunu.

Odkud vzalo – zkouším žáky –
jméno Rakous počátek? –
Od raků, neb oni taky
chodí pořád nazpátek!


 

 

Martin Klecán

Zdroje: Historický obzor III. – IV. 2013,  wikipedia. cz, spisovatele.cz, texty. citanka. cz