Karel Kryl aneb Básník s kytarou

3. března roku 1994 koluje celou Českou, Slovenskou i Polskou republikou smutná zpráva. Zemřel Karel Kryl, zpěvák, básník a spisovatel, který se nebál dát najevo své názory a který svými písněmi dával lidem za totalitního režimu naději.

Karel Kryl starší vede rodinnou tiskárnu v Novém Jičíně, založenou jeho otcem Ferdinandem Krylem. Tiskárně by se dařilo nebýt roku 1938, kdy přichází zábor Sudet. Rodina se musí přestěhovat do vnitrozemí. Krylovi zakotví v Kroměříži, kde také obnovují podnik.

Píše se 12. duben 1944, když na svět přichází Karel Kryl mladší. Při křtinách dostává jméno Karel Jan Kryl. Jeho starší sestře Marii (narodila se o rok dříve) za tři roky přibude ještě jeden bratříček – Jan.

Karlův otec je dobrý podnikatel, tiskárna stejně jako v Jičíně prosperuje. Jenže historie má zvláštní smysl pro černý humor. V únoru 1948 se moci chopí komunisté.

Tiskárna se do jejich hledáčku dostává v polovině roku 1950. Veškeré zařízení a stroje jsou před zraky rodiny zničeny. Krylovi se stávají politicky nespolehlivými a přátelé, kteří u nich ještě včera popíjeli kávu, se jim dnes na ulici vyhýbají.

Tohle všechno se odráží i na možnostech, jichž se Marii s Karlem dostává. Přestože oba mají na základní škole vynikající prospěch, mohou se uchytit pouze v cihelně nebo v dolech.  Rodina opět zvedá kotvy a vrací se do Jičína. Karel je přijat na Střední keramickou školu v Bechyni.

———-

„Potkal jsem svou tchýni na mostě v Bechyni,
vítr jí rozfoukal drdol,
moje milá tchýně kráčela si líně,
neboť si koupila Sidol.“

(Potkal jsem svou tchýni)


 Na škole má problém s kázní a disciplínou, nevychází s učiteli. Utíká ke psaní, vzniká jeho údajně první písnička Potkal jsem svou tchýni. Nakonec se střední školou prokouše a v roce 1962 odmaturuje. Dostává umístěnku do Teplic, kde pracuje v továrně na sanitní keramiku.

V Teplicích, jak sám později říkává, prožívá jedny z nejkrásnějších chvil svého života. S partou přátel hraje divadlo, píše písničky, setkává se s umělci, kteří z politických důvodů odjeli z hlavního města.

Toto období je neurvale přerušeno povolávacím rozkazem. Kryl je přidělen k útvaru 8060 v Dobřanech, kde odslouží skoro celé dva roky, jen krátce před koncem služby je převelen do Katovic (žádná shoda jmen, skutečně jsou to ty „naše“ Katovice).

V průběhu prezenční služby se spolu s přáteli účastní armádní umělecké soutěže, jejíž první kolo dokonce vyhrají. Program Nálet na blbý je sestaven z Krylovy tvorby, svůj díl v něm mají také Jiří Šlitr a Jiří Suchý. Bohužel politrukům nakonec dochází, že celý program je více než kritický k celému socialistickému zřízení, a je tedy diskvalifikován.

Roku 1965 konečně vojna končí a Kryl se vrací do Teplic. Nějaký čas ještě hraje divadlo, vznikají písničky Salome, Pieta nebo notoricky známý Anděl. Už to ale není, co bývalo. Chce to změnu.

Karel se přesouvá do Olomouce. Tady krátce působí jako textař skupiny The Bluesmen, spolupráce ale moc dlouho nevydrží, protože skupina chce zpívat hlavně anglicky. Přesto v roce 1968 nahrává písničku Nevidomá dívka. Je to vůbec první nahrávka Krylovy písně na LP.

———-

„Prší a venku se setmělo,
tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo,
bratříčku, zavřel jsi vrátka?“

(Bratříčku, zavírej vrátka)


Srpen 1968 tráví v Novém Jičíně u rodičů. V noci z 20. na 21. srpna si vyjde na procházku, když tu mu nad hlavou zahřmí letecké motory. Po návratu domů se dozví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Ráno nasedá na vlak a jede ke svým přátelům v Ostravě. V kupé napíše legendární písničku Bratříčku, zavírej vrátka. Tu si během pár dní vezme celý národ za svou.

Přestože v této době pořádá Karel Kryl mnoho koncertů, cítí, že takhle to dál nejde, a 9. září 1969 odjíždí do Německa. Je s podivem, že ho režim, jakožto politicky nespolehlivou osobu, vůbec pouští za hranice. Kryl žádá v SRN o politický azyl. Zanedlouho se stává spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa a vydává desku Rakovina jako reakci na okupaci ČSSR.

———-

„Než zavřel bránu, oděl se do oceli a zhasil svíci,
bylo už k ránu, políbil na posteli svou ženu spící.“

Nim zamknął bramę, przypiął żelazo zbrojne i zgasił świece
Był biały ranek, całował w śnie spokojne swej żony lice.“

(Lilie)

 V emigraci se také začíná učit polsky. Tento jazyk nakonec bravurně ovládne a mnoho svých písniček nakonec nahraje dvojjazyčně, v polštině i češtině. Poláci ho díky tomu takříkajíc adoptují.


Kromě polštiny musí samozřejmě zvládnout také němčinu. Aby ji zkrotil, věnuje se studiu dlouhých sedm let. Jazykovou bariéru však překoná, nakonec je schopen dokonce psát v němčině písničky. Ty ale nemají velký ohlas, západní Němce příliš nezajímá, co se děje za železnou oponou.

V roce 1973 si bere svou první ženu Evu Sedlářovou. Bohužel manželství nevydrží, po roce a půl končí rozvodem. Kryla to navždy poznamená.

V této době se živí hlavně psaním povídek, týdně je nucen napsat aspoň tři nebo čtyři, aby mohl splácet dluhy, které si nadělal při vydávání desek, protože je většinou vydával vlastním nákladem a spoustu jich zdarma posílal do Československa. Nicméně si nakonec může hrdě říci, že Německému státu nedluží ani marku.

Během intenzivní práce poznává svou druhou ženu, bankovní úřednici Marlen Bronsertovou. Tento vztah  už je o poznání šťastnější.

Nastává rok 1977 a hladinu československé politiky rozvíří Charta 77. Bohužel bezprostředně po ní se na scéně objevuje i Anticharta. Ke Krylovu zklamání ji podepisuje mnoho umělců, mezi jinými třeba Jan Werich. To, že se mnohdy jedná o podpisy vynucené nebo (jako právě ve Werichově případě) daná osoba podepíše úplně jinou listinu, kterou režim za podpis Anticharty pouze vydává, už propaganda samozřejmě přes hranice nepustí.

Následuje vlna emigrací. Karel objíždí uprchlické tábory a bezplatně zde koncertuje. Nadále velmi tvrdě pracuje ve Svobodné Evropě. Ve svých pořadech pouští exilové písničkáře, recituje básníky, nebojí se do vysílání zařadit ani rock či heavy metal, dokonce vypomáhá jako sportovní komentátor. V roce 1983 se konečně stává plnohodnotným zaměstnancem.

———-

„Jednou před lety snídal Gustav tablety,
vzteklý na ptáka, který zpíval Třešňáka,
pták sed‘ na budku, pak si vzpomněl na Hudku
a když přešel na Kryla, už lekce stačila.“

(Písničkářský bavil)


Na začátku listopadu 1989 se účastní festivalu československé nezávislé kultury ve Vratislavi, kde koncertuje spolu s nejlepšími exilovými umělci. Na konci jednoho z vystoupení někdo z publika vykřikne: „Ahoj v Praze.“ Tehdy je Kryl ještě skeptický, dává komunistům minimálně rok. Netuší, že se mýlí.

24. 11. umírá Karlovi maminka. Zpěvák dostává jednodenní sociální vízum a 30. listopadu přistává na Ruzyni. Ocitá se tak v centru dění. Při smutečním obřadu má rozporuplné pocity. Bolí ho ztráta matky, na druhou stranu je šťasten, že se konečně něco děje. Hned na začátku prosince má několik koncertů, čtvrtého zpívá na Václavském náměstí s Karlem Gottem hymnu. Bohužel se ukazuje, že toto byl pravděpodobně jediný úkol, který pro něj revolucionáři měli.

Po listopadu si je Kryl dobře vědom toho, že revoluce nedopadla úplně podle představ, což se nebojí říci nahlas. Jeho popularita díky tomu trpí, svůj díl na tom nesou i média, často prezentující jeho výroky překroucené či nepochopené.

Tak nebo tak, jeho desky sbírají jedno ocenění za druhým. Zlatá deska za 250 000 prodaných kopií Rakoviny, Bratříčku, zavírej vrátka je vyhlášena jako nejlepší československá deska za posledních 25 let, stejně jako za Rakovinu za ni přebírá zlatou desku.

———-

„Demokracie pánuje od Aše po Humenné,
samet i něha v pánu je a zuby vylomené.
Dali nám nové postroje a ač nás chomout pálí,
zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“

(Demokracie)


 Všímá si i narůstajícího napětí mezi Čechy a Slováky. Rok 1993 dá jeho zpočátku vysmívaným předpovědím za pravdu. Kryla rozdělení velmi mrzí, dokonce si ani nevymění pas a do zahraničí jezdí s pasem neexistující země. Natolik se cítí být Čechoslovákem.

Nadále kritizuje přehmaty politiků a demokracii vládnoucí po Sametové revoluci, svoje názory prezentuje v písničce Demokracie. Bohužel ho už nikdo neposlouchá. To, že měl pravdu, jsou si lidé ochotni připustit až mnohem později. Jenže to už Karel nemůže vidět. 3. března 1994 umírá v mnichovské nemocnici na těžký infarkt.

„Nikdy nevěř ostnatému drátu,
i kdyby se stokrát tvářil jako stonek růže.“

Zdroje: kryl.kat.cz, cetba.sweb.cz/kryl, Wikipedie, Čermák, Miloš – Půlkacíř


Martin Klecán