Kobliha

„Slečno, co to děláte?“ „Co asi? Hledám díru!“

Co dělat, pokud se vám svět převrací vzhůru nohama?

Budou to přesně dva měsíc a sedm dní, co začala škola. Pomalu jsme si chtěli začít zvykat, oprášit sešity a vrátit se do starých kolejí. Někteří z vás, stejně jako já, možná zjistili, že to nejde.

Náš malý velký osobní svět stále něco nabourává. Tak třeba: učení, učitelé, škola – pravděpodobně budete souhlasit. I v letošní ročence se můžeme dočíst o neblahém působení učení na studentský mozek.

Katastrofa nastává, pokud se vám začne svět hroutit i mimo školu.

Vyšla jsem z pekařství s voňavou, čerstvou a vydatně pocukrovanou koblihou. Těšila jsem se, až se zakousnu. Hledala jsem to nejvhodnější místo, otáčela koblihu dokola a snažila se najít náznak marmelády. Vtom do mě někdo vrazil a místo omluvy: „Slečno, co to proboha děláte?“ „ No co asi? Hledám díru!“ odpověděla jsem rozladěně. Onen drzý člověk se začal smát a kroutit hlavou. Nedalo mi to a provedla jsem krátký průzkum mezi spolužáky. Vyrazil mi dech. Dnes už nikoho nezajímá, kde má kobliha „díru“. Může za to uspěchaná doba, že už se nebojíme vystříknutí marmelády a že zapomínáme, co nám maminky vštěpovaly? Nicméně někteří mají svůj zavedený systém, hledají „díru“ jen když nemají velký hlad.

Stále nad tím přemýšlím, procházím Malým náměstím a tu mě zaujme cosi na protější straně. Má to hlavu koně! Píše to esemesku! V první chvíli se ozve asociace na Letopisy Narnie. Ne, ani po devíti hodinách ve škole není můj mozek natolik otupělý, aby uvěřil, že vidím kentaura.

Dojdu domů, pustím televizi. „Ať mi pro změnu vymývá mozek něco jiného,“ říkám si. Opět ale nemohu uvěřit svým uším. „Chcete mít pokožku hebkou jako broskev?“ ptá se mě reklama na sprchový gel. Ne, ne, ne! Co se to děje?

Lidé nosí na hlavě masku koně, chtějí být chlupatí a červení a už nehledají díru v koblize.

Svět je vzhůru nohama. Co nás ještě čeká?

 

Růžena Jirsová