Krčím rameny

 Chtěla jsem

napsat depresivní básničku,

ale něco se posralo.

Místo blyštivejch světýlek

a mistrovskejch děl

vidím prostě

sklo.

A pavučiny.

 

Jako by na tom záleželo –

 

co si myslím o zdejším prachovišti,

jaké je mé mínění o životě,

(vesmíru

a vůbec.)

Venku dál mrzne

a lidi štěkají,

že je to na dvě věci.

 

Pár vloček ustrnulo v plavné póze,

zbytek však roztál…

Nic se nezměnilo.

 

Takže se nevzrušuju.

 

Asi

už mám prostě dost.

 

Alžběta Poskočilová

Autor: Alžběta Poskočilová

Věnujíc značnou část své pozornosti zkoumání života a vesmíru, žiji převážně z příběhů, soustav, pravidel, zkoumání teorií a hledání důkazů; z vědy, fantastiky a jejich libovolných kombinací, řeči mateřské a řečí cizích; z hudby, kreslení, kouzel, pozoruhodnosti některých vyčnívajících a opomíjených tvorů a věcí. Jsem nenapravitelným dezorganizátorem času a živoucím důkazem toho, že komiks o Korektorovi nikdy nelže. Coby nedůvěřivý stopař vím, jak je důležité míti ručník, a mým snem je stát se xenolingvistkou ve Hvězdné flotile.