Locus horroris 1/2

Rudé mraky plující po obloze mne znervózňovaly. Zkontroloval jsem dozimetr připnutý na zápěstí; ukazoval sedmdesát sievertů. Dost na pořádnou nemoc z ozáření. Stačila by jedna trhlinka v protiradiačním obleku a jsou z nás křupavé toasty.

Pohlédl jsem směrem k severu. Pořád tam byla. Visela nízko nad obzorem a pozorovala dění jako zlomyslné, nikdy nemrkající oko. Nibiru. Legendární planeta, jejíž přílet zvěstuje návrat bohů a příchod velkých změn. Bohy zatím nebylo nikde vidět, ale změny o sobě dávaly vědět dost divoce.

Otočil jsem se na svoji skupinu. Všichni tři postupovali v předpisové rojnici, ostražití, karabiny připravené k palbě. Tak to má vypadat.

„Kolik vám zbývá kyslíku?“ zeptal jsem se přes vysílačku v přilbě.

„Třicet osm procent.“

„Třicet devět.“

„Jedenatřicet.“

„Nedýchej tak zhluboka, Paule,“ zasmál jsem se. „OK. Dojdeme támhle k té budově a pak se vracíme.“

Vykročili jsme. Pod nohama nám křupala ztvrdlá vrstva popela, prachu a radioaktivního spadu. Všude bylo ticho, na můj vkus až moc velké. Nervózně jsem kontroloval každý větší kámen v okolí. Člověk nikdy nevěděl, co se za ním může skrývat. Nehledě k tomu, že si nemohl být dvakrát jistý, jestli po něm ten balvan neskočí.

Vypadalo to, že celé tohle místo je naprosto mrtvé, ale byl jsem si jist, že je to jen zdání. Kdyby zde totiž skutečně nic nežilo, nemohlo se tady ztratit celé družstvo stalkerů.

Vítr před námi hnal cáry načervenalé mlhy, rudá mračna se nebezpečně shlukovala. Budeme muset pohnout, jestli začne pršet, jsme odepsaní, kyselý déšť by se našimi kombinézami prožral jako nic.

Dostali jsme se asi na padesát metrů od domu. Zdálky vypadal celkem zachovale, ale když jsme přišli blíž, bylo vidět, že je, jako všechno v tomhle radioaktivním infernu, už hodně použitý. Okna si dávno nepamatovala, co je to sklo, omítka byla otřískaná, zeď na několika místech proražená a rozpadlá. Největší vrásky mi ale dělal podivný chomáč trůnící v troskách jedné zdi v horním patře. Šance, že je to hnízdo nějaké létající potvory, nebyla zase tak malá.

„Prsty na spouště a oči na stopkách, pánové,“ řekl jsem do vysílačky. Úplně jsem viděl, jak zvedají oči v sloup. Říkat jim, ostříleným stalkerům, aby měli oči na stopkách! Ale čert nikdy nespí.

Těch padesát metrů jsme překonali bez úhony.

„Jdeme dovnitř?“ optal se Paul Taylor. Byl z nás nejmladší a nejsebevědomější. A taky největší kamikadze.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ ozvalo se ve vysílačce. Nerozeznal jsem, jestli to byl John nebo jeho dvojče Greg. V této situaci to bylo naprosto nepodstatné.

Pročesával jsem pohledem okolí „Budeme tam muset mrknout,“ řekl jsem nakonec. „Jestli chceme najít Shawa, tak nám nic jiného nezbývá.“

Nečekal jsem na reakce a obezřetně vstoupil. Byl to naprosto obyčejný činžák. Vestibul, schody nahoru, postranní chodba ke sklepům. Taky tu byl výtah. Kabina unaveně ležela v šachtě, nahnutá k jedné straně. Půlka dveří chyběla.

„Dobře, plán je takový – prozkoumáme patro po patře, je jich tu jen pět, to půjde rychle. Gregu, ty zůstaneš v prvním mezipatře a budeš krýt sklepy a vchod. Až se budeme vracet, tak ty sklepy rychle omrkneme a tradá domů. Otázky? Ne? Tak jdeme.“

Schody se napůl rozpadaly a místy je porůstala jakási houba, která pod kanadami podkluzovala. Ale jinak žádné nebezpečí.

Ze čtyř bytů na patře byl otevřený pouze jeden. U ostatních nějakým řízením osudu vydržely jak dveře, tak zámek. Zamčenými byty jsme se nezabývali, protože ani jeden z nás nepředpokládal, že to, co stálo za zmizením Shawa a jeho týmu, si je odvleklo do pelechu a pak za sebou zavřelo a zamklo.

Otevřený příbytek byl podle očekávání naprosto zdevastovaný. Pohovka vykuchaná, kdysi krásný potah prožraný hmyzem. Všude po zemi se válely střepy. Skříň ležela pohodlně natažená na zemi, zadní strana ze sololitu se uvolnila. Zdi zdobila pestrá plíseň.

Paul zvědavě nakoukl do druhého pokoje, nejspíš ložnice. „Asi jsem našel majitele,“ ohlásil.

Mezi všelijakým balastem ležela na zemi kostra. Mezi žebry se daly ještě rozeznat cáry oblečení.

„Tomu už nepomůžeme. Jdeme dál.“

Byty v druhém i třetím patře vypadaly dost podobně. Rozmlácené zařízení, plíseň, sem tam nějaká ta kost. Nic zvláštního.

Do čtvrtého se mi nechtělo. Pořád jsem myslel na tu věc, co byla vidět zvenku. Jestli je to skutečně brloh nějakého zmutovaného drahouška, zavánělo to problémy. Zkontroloval jsem zásobník karabiny.

„Jak to vypadá, Gregu?“

„Klid. A co vy?“

„Pusto a prázdno. Jdeme do čtvrtýho.“

Obezřetně jsme zdolávali schody. Jeden pohled na změť větví, kusů igelitu a plastových úlomků stačil, abych si potvrdil svoji hypotézu. Opravdu to bylo hnízdo a ne malé. Tenhle ptáček by nás sežral na dvě klapnutí zobáku. Pokud tedy má zobák.

Došel jsem k pelechu a nahlédl do něj. Nebyl to hezký pohled. Ležely tam kusy masa, všechny už ve značně pokročilém stadiu rozkladu. Uprostřed toho spektáklu trůnila lidská hlava v dýchací masce.

Udělalo se mi zle. „Máme Shawa.“

John si zaclonil oči proti slunci. „A něco má nás.“

Locus horroris 2/2 →


Martin Klecán

Uložit