Mandarinkový pokoj – recenze

Ve středu dvacátého února se ve strakonickém kulturním domě představil divadelní soubor Čelakovského Mladá scéna s představením Mandarinkový pokoj od francouzského dramatika Roberta Thomase.

Děj se odehrává v pařížském hotelu, kde mají pár zajímavě vyzdobených pokojů. Nás ale zajímá Mandarinkový pokoj, který je největší atrakcí, protože má svůj příběh. Je celý oranžový a vyzdobený mandarinkovými motivy. Děj se až na pár výjimek odehrává zde. Námětem není syrový popis jednodenních pobytů obyčejných lidí. Každá postava má velmi hezky propracovaný charakter a jednotlivé příběhy obyvatel pokoje jsou podařeně vypointované. Odehrávají se zde krátké scénky někdy s detektivním nádechem. Všechny příběhy se propojí při návštěvě malíře, který vymaloval pokoj. Bohužel jsem veškerá rozuzlení a všechny spojitosti nestihla zachytit.

Komediální thriller, což je označení pro tento druh divadla, bychom ve vydařeném provedení měli vnímat jako dokonalou souhru napětí a humoru. Této souhry je jistě velmi těžké dosáhnout, žádá si to mnoho hereckých a dramaturgických zkušeností. Bohužel, myslím, že se to hercům ze souboru Čelakovského nepodařilo a veškeré jejich počínání na scéně nakonec vyznělo jako fraška. Na jednu stranu mi místy bylo za herce trapně, na stranu druhou trapnost nepřerostla v pohoršení a znechucení. Bylo mi líto, že jejich obrovské nadšení ze skvělé hry nebylo přeneseno na diváka, hru si moc neosvojili a snažili se hrát jako skuteční, profesionální herci, což místy působilo komicky. Snaha, aby vtip za každou cenu pobavil, nakonec vyšla vniveč. Skoro nic, až na Mandarinkový pokoj, který byl moc hezky scénograficky ztvárněný, pro mě nebylo uvěřitelné, ať už mluvím o gestech, intonaci nebo jednání postav jako takovém. Co musím hodně vyzdvihnout, je skoro profesionální artikulace a výborná slyšitelnost každého slova.

Pro příště by strakonickým ochotníkům možná prospělo vzít si menší sousto, ale o to víc si práci a hraní užít a vcítit se do postavy tělem a duší jako ochotníci a ne jako ochotníci, co si hrají na profesionální herce. Přesto si cením velkého zapálení režiséra i herců do práce, že ukázali, jak moc jim na divácích záleží tím, že nehráli jen pro sebe, ale hlavně pro nás. Držím souboru palce a určitě se přijdu podívat na další představení.

Magdalena Šochmanová

*Omlouváme se za neaktualitu tohoto článku. Může za to šéfredaktor, ne autor.