Návštěva Dětského centra Strakonice

I tento školní rok proběhla spolupráce mezi naší školou a Dětským centrem Strakonice. Nejednalo se jen o finanční podporu, díky které byla vybavena „lezárna“ pro nejmenší nebo zbudována vířivka, ale i, stejně jako v předešlých letech, o darování plyšáků. Právě ty, společně např. s dudlíčky a lahvičkami, si děti odnášejí z centra do nových rodin. Při předávání plyšáků navštívili centrum žáci druhých ročníků a to ve čtvrtek 27. června.

 

Jak funguje pomoc zvenčí, finanční i dobrovolnická? (odpovídá ředitel dětského centra Mgr. Martin Karas)

Co se týče finanční pomoci, tak musím říct, že na malé dětičky sponzoři stále ještě slyší, takže sponzorů máme dost, i z řad veřejnosti. Zároveň musím podotknout, že nepotřebujeme tolik prostředků, stačí nám, že chodí lidé, a přichází téměř denně, kteří nám přináší ať už onošené šatstvo, nebo staré hračky, plyšáky nebo i kočárky a sedačky. Nicméně pokud se najde finanční sponzor, jako je např. gymnázium, tak zase můžeme koupit věci, které bychom za běžného provozu nepořídili.

Co se týče dobrovolníků, tak ty my tady přímo nemáme. Dříve to zajišťovala agentura Koníček; lidé z této agentury byli proškoleni, často procházeli psychologickými testy, měli podepsanou mlčenlivost. Agentura však už zanikla. V této době to tedy probíhá tak, že u nás máme lidi na praxi z různých fakult. Když zjistíme, že jsou šikovní, že mají k práci nějaký vztah, tak si je pak sami oslovujeme, pokud potřebujeme někoho na letní prázdniny nebo na Vánoce. V této době tu máme i absolventku gymnázia, která studuje psychologii.

 

Prohlédli jsme si i prostory dětského centra. Dostalo se nám možnosti nahlédnout do návštěvní místnosti, procházeli jsme kolem pokojů pro maminky s laktační psychózou. Kvůli mnohým nebezpečím jsou právě tyto pokoje blízko prostorů péče o novorozence, kde je čtyřiadvacetihodinová služba. Dále jsme nahlédli i do míst určených pro sociální rehabilitace.

 

A co to vlastně je?

Je to služba pro maminky, dobrovolná, většinou doporučená odborem sociálních věcí. Je určena především pro rizikové maminky, často z ohrožených rodin, pro případy, kde je to „na hraně“, tedy v případech, kdy už by dítě bylo odebráno, funguje to jako poslední šance. Dále pro mladistvé maminky, pro maminky, které samy nikdy nezažily rodinné prostředí.

Pokud se jedná o ohroženou rodinu – maminka nebo tatínek s dítětem, ale i prarodiče, mohou sem přijít a péče je určitým způsobem nastavená. Něco jiného je to v případě závislostí. Musím říct, že to ještě úplně dobře neumíme. Tam už také závisí na psychoterapii, my psychoterapeuty nemáme, takže je to zase složitější. Lepší je to například zde blízko Písku, v Karlově, kam mohou i matky s dítětem. Nicméně většinou my maminku v první fázi zajistíme, a pak ji směřujeme do dalších zařízení.

 

Na závěr jsme měli možnost si s dětmi pohrát i pochovat si je. Nabízí se otázka.

 

A co čeká děti dál?

Pokud dokážeme děti právně uvolnit, to znamená, že rodina dá souhlas, můžou jít děti k adopci. Pokud ne, pak je možnost pěstounské péče, kdy zákonným zástupcem stále zůstává rodič. Jsou ale i případy, kdy není možná ani pěstounská péče, například proto, že rodina je velmi problémová, pravidelně jezdí za dítětem, jsou agresivní, nebo pod návykovými látkami. Pěstouni musí umožňovat styk dítěte s rodiči a v takovýchto případech by byl ohrožen i zbytek jejich rodiny. Pokud tedy děti nemohou ani do pěstounské péče, mohou u nás zůstat až do osmnácti let. Do jiných zařízení se dávají pouze děti, které jsou postižené a pro které nejsme schopni zajistit potřebnou péči.

Naštěstí většinou jsou děti právně volné hned po šesti týdnech, což je i ochranná právní lhůta, kdy matka může vzít rozhodnutí zpět. Někdy se to protáhne i na dva měsíce, ale to stále není problém. Horší je to u větších dětí, které byly odebrány rodičům třeba po roce z důvodu nedostatečné péče. Tady si ale nesmíme představovat neustlanou postel a špinavé umyvadlo, jedná se opravdu o podvýživu dítěte atd. Rodiče cítí odebrání jako křivdu, nedají souhlas k adopci, dělají problémy, myslí si, že se mstí nám a úřadům a neuvědomují si, že se mstí hlavně dítěti.

 

Jaký máte názor na osvojení dítěte homosexuálním párem?

Trochu s tím mám problém. Proti registrovanému partnerství a homosexuálním párům nic nemám. Avšak kdybych měl rozhodnout, tak dám přednost heterosexuální rodině. Ale my také potřebujeme předělat myšlenkové pochody, máme tyto věci v sobě zakódované, už jsme trochu jiná generace a jsme ovlivněni názory dřívější společnosti. Často se stává, že já povídám na přednáškách o modelu rodiny, ale žáci podotýkají, že dnes je spousta manželství rozvedených, tak kde je model toho otce. Proti tomu se nedá v podstatě argumentovat. A kdyby mi někdo dal otázku, zda bych nechal dítě raději celou dobu v zařízení, nebo se rozhodl pro rodinu, ať už homosexuální, nebo heterosexuální, samozřejmě bych zvolil rodinu. Myslím si, že nebude dlouho trvat a u nás to bude fungovat jako jinde ve světě. Například pro děti, které nikdo moc nechce, které jsou například postižené, by to mohla být šance, protože tyto páry budou daleko více tolerantní, samy už si něčím prošly.

 

Jak jste se dostal k této práci?

No, já jsem se k této práci dostal v podstatě čirou náhodou. Protože mám vystudovanou speciální pedagogiku, tak mám spíše zaměření na postižené děti, zároveň právě působím i na Javorníku, kde jsou osoby mentálně postižené. Asi před pěti lety mi bylo nabídnuto toto místo, předseda správní rady mě tehdy oslovil, zda nechci toto místo vést, protože zde právě končila paní ředitelka. Tak jsem si říkal: „Proč to nezkusit?“ Je to jiný obor, nicméně jsem se v tom našel a naplňuje mě to. Ty děti jsou radost.

 

Děkujeme za rozhovor a zároveň také všem, kteří se i maličkostmi podíleli na dětské radosti.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA

 

 

 

Ptaly se – Růžena Jirsová, Kateřina Vejvodová