Nibiru: kapitola III Osobák a formule

Další dávka prázdninového sci-fi.


Připadalo mi, že budík se rozeřval po minutě. Vyškrábat se z postele se ukázalo jako krajně obtížné, ale nakonec jsem se přemohl, hodil na sebe uniformu a vyrazil k ošetřovně.

Doktor Shire?“ zeptal jsem se procházející sestřičky. Svou heslovitou mluvu jsem si sám pro sebe omlouval unaveným mozkem.

Ještě je na pitevně, ale už končí. Za deset minut ho tu máte,“ usmála se. Chtěla ještě něco dodat, ale rozkýchala se. S omluvným pohledem vytáhla kapesník. „Nějak nám blbne vzduchotechnika. Na sesterně je vedro k zalknutí a na pokojích je zase zima. Nastydla jsem.“

Kdyby se nestalo nic horšího…“

Náš rozhovor přerušil Shireův příchod. „Jako hodinky, co majore? Daisy,“ oslovil sestřičku, „říkal jsem vám, ať si jdete lehnout a vypotíte se z toho!“

Ale já mám službu, pane doktore. Je nás na to málo.“

Kdyby všichni byli jako vy. Tak to dneska doražte. Ale příští tři dny vás tu nechci vidět, domluvím se s vrchní.“ Sestřička se usmála a odešla. „Pojďte,“ otočil se zpátky na mne, „dáme si kafe a já vám všechno řeknu.“

Sedli jsme si v lékařském pokoji, Shire nám oběma uvařil pořádný hrnek turecké kávy, která by vzbudila mrtvého. „Tak co?“ nevydržel jsem další odklady.

Je to…divné,“ pravil doktor rozvážně. „Všechny orgány má uloženy jako my, odpovídají tvarově, funkčně. Ale…“

Ale co?“

Je to jako postavit vedle sebe osobní auto a formuli. Má víc plicních sklípků, srdce dokáže najednou vypumpovat větší objem krve, žaludeční šťávy mají jiné, nejspíš dokonalejší složení, to nám řekne laborka. Taky mozek je větší a v poměru s jeho velikostí má i víc šedé kůry. Poslal jsem do laboratoře spoustu genetického materiálu, uvidíme, co nám řeknou. Ale je to člověk.“

Snaha strávit všechna fakta zatím přicházela vniveč. „Co ta imunita proti záření?“

Shire pokrčil rameny. „Podobná věc se pozorovala u hlodavců, co žili okolo Pripjatě. Zvýšená radiace z Černobylu u nich aktivovala jakýsi spící gen, který jim zajišťoval určitou odolnost vůči radioaktivitě. Možná je to podobné. Ale může trvat měsíce, než se to potvrdí, rozlousknout genetický kód není zas až taková sranda.“

Půjdete s tím za Wardenem?“

Ještě počkám na laborku, abych měl v ruce nějaké papíry. Plukovník to má rád,“ usmál se Shire. „Vy jste nám to zavařil, Stingu.“

Jako kdyby jeho slova byla divadelní narážka, ozval se telefon. Doktor ho zvedl. „Shire. Ano… To jsem čekal… Dobře, Frede, makejte na tom, je to věc nejvyšší priority… Jo, stavím se pro to, za chvíli jsem tam.“ Položil telefon a zhluboka se napil kávy.

Tázavě jsem se na něj podíval.

Šťávy rychleji rozkládají potravu, jak jsem předpokládal. Červené krvinky mají jiný tvar než naše, vejde se jich víc do krevního řečiště, aniž by docházelo ke sraženinám. Našli i nějaké genetické rozdíly, účel zatím neví.“ Zadíval se kamsi za mne. Skoro jsem slyšel, jak úporně přemýšlí. „Připadá mi to,“ řekl po chvíli, „jako kdyby ti lidé, pokud to jsou lidé, prošli evolucí. Kdysi jsem četl jakousi studii, kam by se mohl vývoj člověka ubírat. Skoro nachlup to sedí.“ Protřel si oči. „Dopil jste, majore? Dojdeme do laboratoře a pak za Wardenem.“

Ve dveřích jsme se málem srazili s Daisy. „Pane doktore, ten zraněný se probral!“

Tak se na to podíváme.“

Neznámý ležel na jednolůžkovém pokoji, jehož jednu stěnu tvořilo jednosměrné zrcadlo, díky čemuž bylo možno pacienta pozorovat. Domluvili jsme se se Shireem, že zraněného nejdřív zkontroluje a podle jeho stavu mne případně zavolá.

Poprvé jsem si mohl ležícího v klidu prohlédnout. Černé vlasy sestřižené po vojensku nakrátko, oválný obličej, v němž by jeden marně hledal nějakou odlišnost od lidského. Všiml jsem si, že je celkem svalnatý. Kdybych o něm nic nevěděl, řekl bych, že je to prostě jeden ze stalkerů, který utrpěl nehodu.

Shire na mne mávl, ať jdu dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a vstoupil.

Martin Klecán