Nibiru: kapitola I Stopy v prachu

Volné pokračování povídky Locus horroris.

Prolog

Pamatuji si jako dnes, jak astronomové hrdě hlásili, že se jim ve Slunečné soustavě podařilo nalézt novou planetu s podivně dlouhou oběžnou dráhou. Vzápětí spočítali, že za několik měsíců budeme svědky divadla, které se opakuje jednou za několik set let – východu tohoto doposud neznámého tělesa.

Pochopitellně se okamžitě vynořily spekulace o tom, že se jedná o Nibiru – bájnou Planetu bohů, o které se zmiňují sumerské texty. Vědecká obec se beznadějně rozdělila na odpůrce této teorie a její příznivce. Ale nikdo nedokázal přinést věrohodné argumenty. Čekalo se, co bude.

Laici na jejich odborné diskuse z vysoka kašlali a vytvářeli si hypotézy vlastní. Jedni se těšili na neobvyklý přírodní úkaz, další na „učitele z hvězd“, jiní se báli Apokalypsy. Proroci a hysteričtí mesiášové tehdy zažili renesanci.

Východ „Nibiru“ byl skutečně úžasný spektákl. Na severu se nízko nad obzor zavěsilo zlaté oko a majestátně sledovalo dění.

A pak to začalo. První na to přišli zaměstnanci atomových elektráren, kteří každodenně prochází běžnou kontrolou na radioaktivitu. Když vcházeli na pracoviště, detektory zaznamenávaly zvýšené hodnoty radiace. Při odchodu by to znamenalo únik v elektrárně, ale při příchodu?

Zprávy o tom přicházely ze všech koutů světa. Mnohokrát byl vzpomínán Černobyl, objevila se i nařčení z jaderných testů. Tak nebo tak, civilisté byli okamžitě evakuováni do krytů. Na povrchu zůstali pouze vědci a vojáci, samozřejmě na zabezpečených pracovištích.

Všichni, kdo měli příležitost přihlížet, byli zděšení. Hodnota radiace se z jednoho sievertu postupně zvedla na dvacet a nakonec se dostávala až k hodnotě šedesáti, v poryvech i k osmdesáti. Nikdo to nedokázal uspokojivě vysvětlit; existovala spousta teorií. Jedna kupříkladu tvrdila, že sama planeta je zářič. Její povrch však není pokryt radioaktivními prvky rovnoměrně, a proto Země nedostala smrtelnou dávku hned. Hlavní protiargument byl, že taková planeta by musela mít mnohem větší gravitaci. Nevím, nevyznám se v tom. Důležitější pro mě byly následky. Spálená země a nové, vesměs dost nepřátelsky naladěné formy života. Darwin by pravděpodobně zešílel. Vědci žasli nad tím, jak je fauna přizpůsobivá, vojáci žasli, jak je žravá.

I. Stopy v prachu

Když plukovník oznámil, že já a moje družstvo budeme doprovázet skupinu techniků, která má opravit jakési vysílače, dovedl jsem si představit různorodé zádrhely – červy norníky, před nimiž by Olgoj Chorchoj zbledl závistí; všelijakou létavou havěť i prachobyčejný déšť, co by nás proměnil v loužičku smradlavého čehosi. Ale že v naprosté pustině narazíme na stopy pásového transportéru, to by mne ve snu nenapadlo.

„Máme v téhle oblasti nějakou patrolu?“ zeptal jsem se.

„Jenom pěší. Motorizované už přece neposíláme,“ zapraskal ve sluchátku Gregův hlas. Tedy asi Gregův, pořád jsem se ještě nenaučil rozpoznat jej a jeho dvojče Johna jen podle hlasu.

Pravda, to jsem si neuvědomil. Asi před třemi měsíci se rozhodlo, že veškeré palivo se bude šetřit pro civilní a armádní kryty a technika se bude používat jen v naléhavých případech.

„Kontaktujte základnu.“

„Negativní,“ odpověděl velitel techniků Rogers. „Na jejich frekvenci je rušení, nejspíš je tam zase nějaká statická bouře.“

Sakra. „Nemohl by to být někdo z jiné posádky?“

„Těžko. Nejbližší je asi sedmdesát mil odsud. Navíc je to protiletadlová brigáda, ti podobné vehikly mít nebudou.“

Zkontroloval jsem dozimetr na zápěstí. Už nějakou dobu ukazoval pětašedesát sievertů. V dohledu nebyla ani žádná potenciálně nebezpečná oblačnost. „Kolik máte kdo kyslíku? Hlaste se po číslech.“

Všechny nahlášené hodnoty se pohybovaly okolo osmdesáti procent. „Dobře. Takže změna plánu, jdeme se těch maníků zeptat, co jsou zač.“

„Majore, máme rozkaz…“

„Potuluje se nám tady narušitel,“ uťal jsem Rogerse. „Vysílač můžete spravit zítra. Roztáhněte se a udržujte rozestup.“

Pod nohama nám křupala vrstva popela, prachu a radioaktivního spadu. Všichni jsme si div nevykroutili krky, jak jsme se pořád rozhlíželi ve snaze udržet si přehled. Podle vzdálenosti pásů to nemůže být nic velkého, přemýšlel jsem. Tím spíš, že stopy nejsou příliš hluboké, tank nebo ótéčko by vytlačily hlubší.

Asi po dvou mílích jsme narazili na místo, kde byla spousta otisků bot. Dál pokračovaly opět stopy pásů, navíc k nim přibyly dva páry nohou.

„Pročpak jste vylezli, chlapci,“ zabručel jsem si pod vousy. Že by tlačili? To by muselo být setsakra lehké vozítko. Hlídka? To nedávalo smysl, vojenská vozidla jsou koncipována tak, aby měla rozhled všude kolem sebe, proč by dobrovolně opouštěli bezpečí kabiny? Že by civilisté? Tady?

Stopy nás dovedly až ke starému skladišti, zflikovanému z plechu a hrubých cihel. V okolí stálo ještě pár menších baráčků, možná nějaké vrátnice, kdo ví. Všechno vypadalo dokonale opuštěně. Zarazil jsem celou skupinu před vraty.

„Standardní taktika,“ řekl jsem do vysílačky. Přistihl jsem se, že šeptám, i když přilba dokonale těsnila a žádný zvuk z ní nemohl uniknout. „Gregu, otevřeš dveře, my tam vpadneme. Střílejte jen do vzduchu, chceme je akorát vyděsit, ne pozabíjet.“

Ti na druhé straně měli na nás trochu jiný názor. Plechovou stěnou s jekotem prorazilo několik zelených paprsků. Většina nám jich prolétla neškodně nad hlavou, ale jeden trefil technika do ramene. Za normálních podmínek by to nebylo žádné fatální zranění, ale v silné radiaci se každá dírka do obleku rovná smrti.

Okamžitě jsme šli všichni k zemi. „Změna plánu. Gregu, postaráš se o dveře a naházíme jim tam granáty. Střílejte dle vlastního uvážení. Dáme jim to sežrat, bastardům!“

Stalker se postavil ze strany ke vchodu, který původně asi sloužil pro personál skladu.

„Raz, dva, tři!“

Vletěli jsme dovnitř jako velká voda. Moje družstvo jako první, technici v závěsu. Čtyři granáty a několik dávek ze samopalu rázně umlčely jakýkoli odpor.

„Prohledejte to tu, možná jsou tady další.“

Prohlížel jsem si bitevní pole. Na zemi leželo pět těl v dosti podivných uniformách. Stejně jako naše nové protiradiační obleky přiléhaly těsně na tělo; exploze na pár místech rozervaly tkaninu a odhalily tak jakési destičky všité uvnitř. Rudý maskovací vzor se perfektně hodil do našeho pekelného prostředí. Přilby měly, oproti těm našim, výrazné filtry jako u plynové masky. My jsme je nepoužívali, protože se ukázalo, že filtry, které jsme schopni zkonstruovat, v silné radiaci dlouho nevydrží a prostě vysadí. Pro operace venku se ukázalo výhodnější používat kyslíkové lahve.

Nepřátelské zbraně taky vypadaly dost podivně. Sebral jsem jednu ze země a zkoumal ji. Velikostně připomínala naše samopaly, ale to byla asi taky jediná podobnost. Na zásobníku, nebo na tom, co pravděpodobně plnilo jeho funkci, blikaly jakési znaky, nejspíš ukazatel stavu munice. Na hodně futuristických mířidlech svítil nejenom zaměřovací kříž, ale také vzdálenost objektu, na který se mířilo. Prostě sci-fi v praxi.

„Majore, jeden z těch pěti ještě žije!“

Mozek se vůbec nezabýval nesmyslností tohoto hlášení, nezajímal se, že takové díry do obleků nemohl nikdo přežít. Prostě vydal rozkaz. „Může ten vehikl jet?“

„Těžko říct. Nevím ani, kde se to startuje,“ ozval se Leasure, Rogersova pravá ruka.

„Půjde to tlačit?“ vzpomněl jsem si na otisky bot.

„Proti všem předpokladům jo.“

„Naložte ho na pásák. I jejich a naše padlé. Musíme je dostat na základnu.“

Šlo to překvapivě velmi lehce, skořepinu vozidla vyrobili snad z plastu nebo čeho, každopádně nevážil mnoho. Dva lidi ho mohli bez větší námahy tlačit a ostatní v rojnici okolo dávali pozor.

„Máme spojení se základnou.“

„Dobře, připravte je na náš příchod.“

Martin Klecán