Nibiru: kapitola VI Dva trvdohlavci

Kdo s koho?

Nejdřív jsem z Wardenovi kanceláře svolal důstojníky do zasedačky, kde jsem jim řekl o jeho sebevraždě. Předložil jsem jim onu historku o psychické nemoci.

„Je to bohužel pravda,“ podpořil mne Shire. „Určité symptomy tu byly, ale nepřikládal jsem jim tak velkou váhu, jak jsem měl, pokládal jsem je prostě za přirozený důsledek stresu.“

„Převezmu velení,“ dodal jsem.

„Se vší úctou,“ ozval se jeden z poručíků, „proč právě vy, majore Stingu?“

„Jsem služebně nejstarší a několik let jsem vykonával funkci plukovníkova zástupce,“ odpověděl jsem prostě. „Ale pokud má někdo chuť se ujmout velení, tak do toho.“ Nikdo se nepřihlásil.

„Výborně, to bychom měli. Rozchod.“

Když důstojníci odešli, aby zpravili mužstvo, vděčně jsem podal doktorovi ruku. „A teď si půjdeme popovídat s tím ufonem. Můžete zařídit, aby se nám nikdo nemotal do práce?“

„Samozřejmě.“

Když jsme vešli, Daisy zrovna pacientovi převazovala popáleniny. Jejím zkušeným rukám to trvalo jen pár minut, pak se s lehkým úsměvem vytratila.

„Takže, Ilku,“ začal jsem a posadil se na židli. „Asi víte, co vám chceme.“

„Vytáhnout ze mne informace,“ odvětil, jako kdyby to bylo něco naprosto přirozeného a normálního. „Ale už vám neřeknu nic.“

„Jak velká je vaše armáda?“

„Průzkumník Ilku, pátý prapor průzkumné divize Zi.“

„Kde začne invaze?“

„Průzkumník Ilku, pátý prapor průzkumné divize Zi.“

Vrhnul jsem krátký pohled na Shirea. Říkal jsem, že to nepůjde.

„Ilku, snaž se pochopit naši situaci,“ pravil jsem klidně. „Naše planeta je zamořená, lidé jsou zalezlí v podzemí, bojují o přežití. A ty nám řekneš, že jsme experiment a že nás chcete pozabíjet. Jsi voják, měl bys vědět, co je a co není čestný boj.“

Zajatec bezvýrazně zíral do stropu. No, nic jiného jsem popravdě ani nečekal.

„Tak znova. Kde začne invaze?“

Ilku se jen opět předpisově ohlásil. Vyletěl jsem ze židle, chytil ho za ramena a zatřásl s ním. „Krucifix, řekni nám aspoň, kolik máme času?!“

„Průzkumník Ilku…“

Vrazil jsem mu facku. „To už jsme slyšeli. Něco nového.“

A pořád dokola ta samá písnička.

„Ty prase jedno!“ zařval jsem jako tur. „Vyklop to!“

Křičel jsem na něj půl hodiny, hodinu; pokoušel se zapůsobit na jeho čest, smysl pro spravedlnost; naslepo jsem střílel dohady a doufal, že na jeho tváři poznám, jestli jsem se trefil nebo ne. Ale Ilku si udržoval masku ostříleného pokerového hráče a jediné, co jsme z něj dostali, byla jedna jediná věta: „Průzkumník Ilku, pátý prapor průzkumné divize Zi.“

Po nějakých třech hodinách, kdy už jsem chraptěl a marně přemýšlel, s čím vyrukovat, jsem se bezradně otočil na doktora, jenž to celé mlčky sledoval. „Tak co? Co Hippokratova přísaha?“

Shire se otočil a odešel z pokoje; následoval jsem ho.

„Počkejme do zítra,“ poprosil mne. „Třeba mu to dojde, třeba se rozhodne spolupracovat.“

„Jenže nám jde o čas, doktore,“ prskl jsem. „Těch pár hodin je příliš velký luxus.“

„Prosím.“

Měl jsem vztek, vztek na toho ufona, na Shirea, na Wardena, na všechno a všechny. A cítil jsem hroznou únavu. „Tak fajn,“ procedil jsem skrz zuby. „Mějte si svoje zítra. Ale jestli se to podělá, tak vám garantuju, že vezmete pušku a půjdete v první linii, doktor nedoktor.“

„To mi vyhovuje,“ pravil Shire klidně. Krásná výměna rolí, teď jsem měl nervy na pochodu já.

Nasupeně jsem odpochodoval k sobě, na salutování vojáků jsem odpovídal jen ledabyle. Proti tomuhle je nějaký Afghánistán limonádička pro rekruty, u Tálibánců si můžete být aspoň jistí, že po vás nebudou střílet paprskometem a vyprávět vám pohádky o návštěvnících z kosmu.