Nibiru: kapitola VII Chřipka

Překazí infekce vyšetřování?

Proti všem předpokladům jsem usnul hned. Nevím, jestli se mi něco zdálo, obvykle si sny nepamatuji, ale vím, co mne vzbudilo. Klepání na dveře. Mrkl jsem na hodinky. Pět hodin ráno. Spal jsem asi sedm hodin. Fajn, takže zpátky do boje, vojáčku.

Za dveřmi stál Shire. Překvapilo by mne, kdyby to byl někdo jiný. „Dostal chřipku.“

Nechápavě jsem na něj zíral. „Chřipku?“

„Jo, nejspíš ho nakazila některá ze sester, teď to u nás řádí jako mor.“

„No a co já s tím?“

„Jen to, že to s ním nevypadá moc dobře.“

Zamával jsem rukama. „Moment, doktore, sedněte si a ještě jednou pěkně pomalu.“ Zavřel jsem za ním dveře, usadil ho na židli u psacího stolu a sám si sedl na postel.

„Takže?“

„Ilku dostal chřipku,“ zopakoval Shire trpělivě. „Pro nás to není žádná těžká nemoc, prostě zůstaneme v posteli, bereme vitamíny a odpočíváme. Jenže u něj se projevila velmi bouřlivá reakce. Nevím, jestli to zvládne.“

„Neříkal jste, že jeho tělo je na mnohem vyšší úrovni než to naše?“

„To ano,“ kývl. „Myslím si, že se jeho rase podařilo toto onemocnění prostě vymýtit a jejich těla si už nepamatují, co s tím dělat. Je to pro něj stejně nová situace jako třeba pro indiány. Jinak si to neumím vysvětlit.“

Chřipka, indiáni, biologická válka. Že by? „Dokázal byste chřipku nakultivovat?“ zeptal jsem se.

„Nechci vám to hned na začátku nabourávat, ale virus chřipky v radioaktivním prostředí nepřežije,“ projevil Shire překvapivé vlohy k telepatii.

Uhodil jsem rukou do matrace. „Tak musíme vymyslet, kde jinde ho použít, aby přežil. Je Ilku schopný dalšího kola výslechu?“

„To těžko,“ zakroutil doktor hlavou. „Je skoro mimo.“

„Dělejte, co umíte.“

„Jako vždycky.“ Shire vstal. „Taky jsem vám chtěl říct, že moji lidé už jsou neklidní a zvědaví. Musím jim nějak vysvětlit, jak se tam ten zajatec dostal, jak vůbec přežil. Je jen otázkou času, kdy se šuškanda dostane ven.“

Přikývl jsem. „Vyhlásíme ve zdravotnickém oddělení karanténu. Sám jste říkal, že se tam šíří chřipka. Získáme tak čas.“

Shire byl skeptický. „Bude to podezřelé.“

„Bude, ale máte lepší nápad?“ začal jsem se soukat do uniformy, která ležela halabala na podlaze. „Informujte mne, kdyby se ve stavu toho ufona cokoli změnilo.“

Teď se nedalo nic dělat, jen čekat. Vyžádal jsem si všechny informace o proviantu, stavu techniky a množství munice, abych se pokusil odhadnout, jak dlouho bychom vydrželi obléhání. Samozřejmě jsem se to snažil maskovat jako běžnou rutinní kontrolu, ale měl jsem pořád nepříjemný pocit, že se to nedaří. Paranoidně jsem hledal v obličeji každého vojáka nějaký náznak toho, že ví, co se děje a koho máme na ošetřovně.

Zašel jsem i do technické sekce a nadával si, že jsem Rogersovi ani jeho přímému nadřízenému Hamiltonovi nezdůraznil, že mají všechno zatlouct. Naštěstí Hamilton z Rogersova hlášení sám rychle pochopil, že tohle se nesmí nikam dostat, a Rogers i tým, který osudovou akcí prošel, měl dost rozumu na to, aby si všechno nechal pro sebe a pásák, jenž se stal největším důkazem toho všeho, zakopal do nejodlehlejších garáží. Ti chlapi by si zasloužili povýšení, pomyslel jsem si.

Co mne ovšem zdaleka tak nepotěšilo, byl fakt, že se oné neznámé výstroji a výzbroji nepovedlo přijít na kloub. Rogers sarkasticky poznamenal, že ví jen to, že kohokoli z nás ten paprskomet dokáže spolehlivě zabít.

Hodinky ukazovaly asi pět hodin odpoledne, když se ve Wardnově, nyní mojí, kanceláři rozeřval telefon. Volal Shire. „Chce s vámi mluvit.“