Nibiru: kapitola VIII Konečně rozumná řeč

Rozmluví chřipka zajatce?

„To se chlapec rychle otřepal,“ podivil jsem se, zakrývaje sarkasmem ulehčení. „Ráno byl ještě na umření.“

„Nasadil jsem mu virostatika. Obvykle se účinek dostaví do čtyř dnů, ale, jak se dalo čekat, jeho organismus je dokázal zpracovat a použít mnohem rychleji.“

Zaplaťpánbůh. „Dobře, jsem tam hned.“

Doktor na mne čekal před Ilkuovým pokojem. „Prý vám chce něco důležitého,“ řekl místo pozdravu.

„To jsem zvědav. Mimochodem, jak se držíte? Co karanténa?“

„Někteří se nad ní trochu pozastavovali, ale když jsem jim řekl o chřipce, tak to vzali. Takže zatím to funguje.“

„Tak aspoň něco,“ oddechl jsem si. „Jdem.“

„Dobře, že jste tu, majore,“ vítal mne zajatec okamžitě. „Chtěl jsem vám poděkovat.“

„To spíš tady doktorovi,“ odvětil jsem. „Já medicíně absolutně nerozumím.“

Ilku vážně pokývl. „Já vím. Víte, tohle bylo poprvé, co jsem se cítil v ohrožení. Za celou svou službu jsem nikdy neuvažoval o smrti. Ani když jste nás napadli v tom skladu. Prostě jsem ležel, dělal mrtvého a čekal, co bude. Věděl jsem, že pokud mne tam necháte, tak přežiju, protože popáleniny nebyly nijak vážné. A když mne zajmete, tak šance na přežití je taky dobrá. Ale těch pár hodin než zabraly léky…,“ otřásl se. „Víte, u nás je přirozená smrt něco jako zatmění Slunce – málo vídaný přírodní úkaz. Jsme totiž extrémně dlouhověcí. Takže každý, kdo je takříkajíc na prahu, je vlastně celebrita, smrt u nás nemá žádné negativní konotace. Vědci mají dokonce důkazy o životě po životě. Vojákům je vštěpováno, že smrt v bitvě je nejvyšší vyznamenání. Jenže když jsem tady ležel, bylo mi zle, všechno mne bolelo a pohledy vašich lidí říkaly „nepřežije“, začal jsem se hrozně bát. Tohle přece není to, co vídám doma, o čem nám říkali ve výcviku. Umřu a nikdo si na mne ani nevzpomene.“

„Teď víš, jaká je naše situace,“ řekl jsem jemně.

Podíval se mi do očí. „Začal jsem pochybovat o našem právu vás zlikvidovat. Jste zalezlí v norách, denně bojujete o přežití, ale aspoň žijete.“ Chvíli hleděl do stropu. „Máte mapu?“ zeptal se konečně.

Vytáhl jsem z náprsní kapsy ohmataný, bůhvíkolikrát přeložený papír a rozložil ho na deku. „Vyhovuje?“

Pousmál se. „Dejte mi tužku.“ Když nástroj dostal, chvíli hleděl do plánu a pak v něm udělal křížek. „Tohle místo moje jednotka označila jako nejvhodnější k vylodění. Počítá se s invazní silou tisíc pět set mužů, většinou motorizovaná pěchota bez těžké výzbroje. Výsadek provede jen jeden vyloďovací člun, velení se neobává protiletadlových zbraní a uznalo, že více menších plavidel by bylo nápadných. Pokud dobře počítám, zbývá vám osmačtyřicet hodin.“

Ohromeně jsem na něj zíral. „Děkuju,“ dostal jsem ze sebe.

„Stejně nemáte šanci.“ Otočil se na bok zády ke mně. „Jděte prosím pryč. Jsem unavený.“

„Vysvětlíte mi to nějak, doktore?“ zeptal jsem se na chodbě Shirea.

„Sodium pentothal v kapačce,“ usmál se. „Na každého účinkuje trochu jinak; někdo je po něm jen trochu unavený, někdo změkne a jen přikyvuje všemu, co se mu řekne. A někoho rozmluví. To byl chválabohu náš případ.“

„A ten jeho strach ze smrti? Taky vaše práce?“

„Jen maličko,“ pravil doktor skromně. „Skutečně byl v ohrožení života. Obvykle se to pacientům neříká, ale v tomhle případě jsem uznal za vhodné to naopak trochu zdůraznit.“

Poplácal jsem ho po rameni. „Jestli z tohohle vyjdeme živí, obstarám vám nejvyšší civilní vyznamenání, co se v tomhle zamořeném pekle dá sehnat. Za půl hodiny přijďte do zasedačky, je načase svolat štáb a všechno jim říct.“