Nibiru kapitola XI Fawkesova vzpoura

Zrada?

Podruhé za poměrně krátkou dobu jsem vstupoval do zasedačky. Tentokrát tu bylo ale podstatně víc lidí. Dvacet důstojníků a pětatřicet poddůstojníků, to už je slušné auditorium.

Šel jsem hned k věci a podrobně jim všem vylíčil, co se vlastně ten osudný den odehrálo, koho jsme přivezli na ošetřovnu i co nám zajatec nakonec řekl. Žádné hypotézy nebo domněnky, jen fakta. Samozřejmě, že to nikdo jen tak nestrávil. Po skončení mého zasvěcení do situace se nesl místností nervózní šum.

„Pánové, věnujte mi prosím ještě pozornost,“ oslovil jsem je. „Štáb už připravil plán a je naprosto nutné, abyste teď všichni dávali stoprocentní pozor.“

Vyložení plánu mělo přesně takový účinek, jak jsem doufal. Když vojáky zaúkolujete, nezbude žádný čas na paniku. Dostali rozkazy, na něž je třeba se soustředit, všechno ostatní se musí vytlačit do pozadí, to do vás vryjí už při výcviku. Navíc velitel, který rozdává pokyny, budí dojem, že ví, co dělá. A když velitel ví, ostatní se uklidní.

„Zopakujte svým mužům, co jsem vám tu řekl a předejte jim instrukce,“ požádal jsem je všechny nakonec. „Pak se všechny jednotky dostaví do muničního skladu. Až nafasujete, budou se první čtyři družstva hlásit na dvoře, pomohou s opevňováním, pro zbytek se jistě najde spousta práce uvnitř. Poručíku Browne, ať ženisté okamžitě začnou s pokládáním min okolo základny. Pokud by kdokoli cokoli potřeboval, jsem k dispozici. Dotazy?“

Nikdo kupodivu nic neměl, nejspíš jsem je zahltil.

Základna hučela jako včelí úl. A všechno šlo kupodivu hladce, tak hladce, že jsem z toho byl nervózní. A instinkt mne nezklamal.

Zrovna jsem vyřizoval jakýsi telefonát, když se na chodbě před kanceláří ozval dupot a křik. Vzápětí se rozlétly dveře a dovnitř vpochodovali čtyři muži. Další zaujali místa přede dveřmi.

„Jste zatčen, majore,“ namířil na mne vetřelec s distinkcemi desátníka pušku. „Přebíráme velení.“

„Za vzpouru se popravuje,“ konstatoval jsem. Z chodby se ozvaly nadávky a nejspíš tam padlo i pár ran, zatím naštěstí jen pěstí. Asi jsem nebyl jediný, kdo tak docela nechápal, o co jde.

„Váš plán nás akorát všechny zabije. S tím nechci mít já ani moji lidé nic společného…“

„A jak to tedy chcete řešit, Fawkesi,“ přečetl jsem konečně jeho jmenovku na uniformě.

Desátník frkl. „Uvězníme vás. Váš štáb už máme v celách. A počkáme na základně. Pokud skutečně nějaké nebezpečí hrozí, pokud jsou ti vaši ufoni skuteční, budeme s nimi vyjednávat.“

Udělal jsem krok k němu. „Máme necelých třicet hodin na opevnění a přípravu. Tyhle vaše voloviny nám akorát ukrajují čas.“ Zaregistroval jsem, že ostatní vetřelci se neklidně ošívají. „Jestli tu chcete sedět na zadku,“ pokračoval jsem, „tak si poslužte, ale garantuju vám, že s vámi nikdo vyjednávat nebude. Jestli se tak moc bojíte, tak vás uklidíme do civilních krytů mezi ženské a děti. A teď složte zbraně, než si někdo ublíží.“

„Vy budete dělat, co já nařídím!“ zaječel Fawkes hystericky a zamával mi puškou před obličejem. „A teď se hněte!“ Píchl mne hlavní do břicha a postrčil ke dveřím. Tam si mne přebrali jeho kumpáni.

„Major Sting a jemu věrní důstojníci byli právě zatčeni,“ ozvalo se z interního rozhlasu, když mne vedli do cely. „Nechceme, aby nás jejich velení všechny zabilo. Proto jsem já, desátník Fawkes, a moji muži převzali kontrolu nad základnou. Zachovejte klid, máme situaci pevně v rukách.“

Zlatý voči, pomyslel jsem si, když jsem viděl obličeje lidí, kteří nás míjeli. Na samozvané zachránce vrhali pohledy rozdrážděných šelem.

Na jedné z křižovatek nám zastoupil cestu hlouček ozbrojenců. Vedl je Rogers. Nezatkli ho, nejspíš proto, že netušili, jak je do všeho zapojený.

„Pusťte ho,“ vycedil skrz zaťaté zuby. Za ním se ozval nezaměnitelný zvuk odjišťovaných pojistek.

„Copak to nechápete?“ hájil se muž po mé pravici, vojín s mateřským znaménkem pod okem. „Děláme to pro vaše dobro! On a jeho lidé nás všechny pozabíjí!“

„Řekl jasně, abyste ho pustil,“ ozvalo se nám za zády. „Čemu jsi nerozuměl?“

Podle hlasu jsem poznal Grega. Neslyšel jsem ho přijít. Rychlý pohled přes rameno mi prozradil, že je s ním ještě jeho bratr John a taky Paul. Zatýkali dost ledabyle, napadlo mne. Zaplaťpánbůh.

Moji strážci viditelně znejistěli. Bylo jim jasné, že jsou v početní nevýhodě, a kdyby k něčemu došlo, se zdravou kůží z toho nevyváznou.

„Všechny nás zničí!“ zkusil to ještě jednou vojín. Neuniklo mi, že se kolem nás začínají shlukovat lidé. Podle jejich výrazů se jim nastalá situace vůbec nelíbila. Pár jich nebojácně popošlo a utáhli tak obklíčení.

„Vojáku, to tu vážně chcete jen tak sedět a čekat?“ zeptal jsem se ho tiše. „Zázraky se nedějí, musíme si je obstarat sami. Složte zbraně a na všechno zapomeneme.“

„Nevěřím vám.“

„Je třeba každého muže,“ zkoušel jsem to dál. „Prostě vám ruply nervy, to je omluvitelné. Celá tahle věc nám jen užírá cenný čas. Tak buďte přece rozumný, vy i vaši chlapi.“

Chvíli na mne zíral, provrtával mne zoufalýma zelenýma očima. Pak kývl na zbytek skupiny a položil svou zbraň na zem, ostatní dva ho napodobili. Rogers a moji stalkeři pušky rychle posbírali.

„Kolik vás je?“

„Asi deset,“ odpověděl vojín rezignovaně.

Deset! V takovém počtu chtěli udělat převrat? Musí se vážně hrozně bát.

„Dobře, půjdete se mnou a pomůžete mi přemluvit svoje kamarády, ano?“

Rogers, Paul a oba bratři nás doprovázeli, zbytek zachránců se zase rychle rozešel po své práci. Přesvědčit zbývající rebely nepředstavovalo zase takový problém, jak jsem se bál, jejich spolubojovníci vše vysvětlili a jim rychle došlo, jak se věci mají. Jen Fawkes se trochu cukal, ale taky nakonec povolil.

„Teď se všichni hlaste na dvoře, pomůžete s opevňováním,“ řekl jsem jim. Zasalutovali a provinile zmizeli.

Sesul jsem se na židli.

„To bylo dobrý, šéfe,“ zhodnotil Paul.

„Děkuju,“ dostal jsem ze sebe. „Taky jste si nevedli nejhůř.“

Úlevně jsme se rozesmáli. „Někdo by měl dojít pustit ostatní z vězení,“ podotkl jsem.

„Skočím tam,“ ozval se Rogers.

„A co vy?“ oslovil jsem stalkery. „Máte málo práce?“