Nibiru kapitola XIII Orel přistál

Půjde vše podle plánu?

Najednou se ozval hluk, hluk, který pronikl i přes dobře utěsněné dýchací masky. Návštěva dorazila.

Invazní člun vzdáleně vypadal jako vejce, které snesl jakýsi přerostlý opeřenec. Vzpomněl jsem si na setkání se zmutovaným supem, od nějž uběhly asi dva měsíce. I tahle potvora se proti stroji zdála malá. Marná sláva, půldruhého tisíce lidí se někam musí vejít. Pohon zajišťovaly čtyři motory, dle mého odhadu proudové nebo aspoň fungující na podobném principu.

Seběhli jsme s Paulem pod úpatí kopce, schovali se za balvan a čekali, až plavidlo přistane. Všude poletoval zvířený prach a o přilby nám bubnovaly drobné kamínky. Musel jsem si neustále otírat průzor masky, abych vůbec něco viděl.

Stroj s povzdechnutím dosedl. Vyklopila se rampa a po ní vypochodovala asi dvacetičlenná skupina vojáků. Za moment je následoval druhý hlouček, stejně velký. Trochu jsem se tomuto způsobu vyloďování podivil, ale jak se říká „jiný kraj…“ Oblékali podobnou uniformu, jakou jsme momentálně měli na sobě my, ovšem přes ni ještě nesli jakýsi pancíř, rovněž v maskovacích barvách. Lišila se i výzbroj. Nejvíc vojáků neslo štíhlou pušku s dlouhou hlavní, pažbu tvořil jen jakýsi rám. Pravděpodobně se jednalo o standardní pěchotní zbraň, ale našla se spousta dalších, u kterých jsem účel jen odhadoval, nejspíš šlo o kulomety a granátomety. Pokud se prozradíme, nezbude po nás ani mastný flek.

Vylezli jsme zpoza balvanu a vydali se směrem k lodi. Pár vojáků k nám otočilo hlavu, ale jinak si nás nevšímali, převleky tedy ve zkoušce obstály. Nikdo nereagoval, ani když jsme se začali prodírat řadícími se vojáky do útrob lodi, pár našich „spolubojovníků“ nás dokonce poplácalo po zádech nebo nám ukázali zdvižený palec. Vytanulo mi Ilkuovo vysvětlení o napodobení evoluce. Fungovalo to do nejmenších detailů.

Člun kupodivu měl přechodovou komoru, což byl rovněž důvod onoho podivného výsadku – do jejího prostoru se prostě víc než dvacet lidí nevešlo. Nepochopil jsem důvod oné komory, možná se vážně báli, že by si mohli z bojiště přinést nějakou nákazu či snad mohla sloužit jako jedna z linií obrany. Těžko říct, důležitý nebyl ani tak účel, jako její existence samotná, protože nám zaručila čistý prostor, kde se bude moci chřipka nerušeně vydovádět.

Samotný vnitřek plavidla tvořila vlastně jen obrovská hala, shromaždiště. Z něj vedly dvě chodby, napravo a nalevo. Ani jednu z nich jsme nevyužili, prostě jsme se schovali do kouta a čekali, až masa vojska vypochoduje ven. V místnosti totiž bylo hned několik mřížek klimatizace – to nám ke štěstí naprosto stačilo, ani já ani Paul jsme neměli sebemenší chuť celou loď nějak blíže zkoumat.

Zkusmo jsem cvakal přepínačem frekvencí. Kupodivu používali i nezabezpečenou komunikaci, na některých jsem zachytil štěkavé rozkazy důstojníků, koordinujících celou akci. Upoutal mne podivný přízvuk i slovosled vět, také chyběly koncovky u třetí osoby. Angličtina to však bezesporu byla.

Konečně se hala vyprázdnila a rampa se zdvihla. Nastalou tmu rozehnalo umělé osvětlení.

„Rychle, než zvednou kotvy,“ zavelel jsem a vrhl se k nejbližší mřížce. Stačilo si stoupnout na špičky a dosáhl jsem dovnitř, Paulovi, který má ještě o pár centimetrů víc než já, se stačilo natáhnout.

Uslyšeli jsme temné hučení. Motory naskočily.

„Rychleji,“ zakřičel jsem do vysílačky. Ještě mi zbývala jedna ampule. Kovové stěny se rozvibrovaly. Paul zanadával.

„Spusťte palbu!“ Bez odpovědi. Prokrista, snad stěny tohohle vehiklu neodstiňují rádiové vlny! „Slyšíte mne? Spusťte palbu, na co čekáte?!“

Nic. Hučení se zesilovalo, stroj sebou škubl. Rozmáčkl jsem třetí ampuli. „Tak už do háje střílejte, jsme hotoví!“ Jestli odletíme kamsi na jinou planetu, tak dobrodružství skončilo. Cvakal jsem přepínačem a hulákal ten samý rozkaz pořád dokola: „Palte!“ Paul se rezignovaně opřel o stěnu a sesul se na zem. Přes hučení motorů jsem neslyšel vlastního slova, za chvíli se odlepíme od země.

A najednou se zvenku ozvalo zadunění. Vytrénované ucho okamžitě poznalo minomet. A vzápětí další a další výbuchy. Zaplaťpánbůh. Tak snad to vyjde…

Žárovky zhasly a rampa se pomalu zase začala spouštět dolů. Motory utichly. Zvenčí se valily zvuky výbuchů a vzteklé palby z nejrůznějších hlavní smísené se suchým práskáním tankového kanónu.

Když se dovnitř začali stahovat první vojáci, v duchu jsem si gratuloval. Stavěli jsme na tolika předpokladech a odhadech, až mi z toho chvílemi běhal mráz po zádech a ono to vyšlo. Dostali jsme ty ufouny do prostoru, kde vzduchem poletují myriády chřipkových virů. Teď už se můžeme jen modlit.

Ani jsem nedoufal, že se nám podaří rozpoutat takový chaos, omezený prostor přechodové komory všechno báječně zkomplikoval. Zapadnout do davu nepředstavovalo nic složitého, všichni měli lepší věci na práci než si všímat dvou průzkumníků. Všude pobíhali muži s výrazným bílým nebo žlutým pruhem na přilbě, pravděpodobně důstojníci. Objevili se i saniťáci, zvenčí přinášeli na nosítkách raněné, a pak je rovnou na podlaze ošetřovali. Pár jich odnesli pryč jednou z chodeb, nejspíš potřebovali nějaký operativní zákrok.

Od zahájení přepadu uběhlo odhadem dvacet maximálně pětadvacet minut. Uvnitř byli už všichni, ale přehradná palba neustávala, tanky se zaměřily na zvednutou rampu a bily do ní jednu ránu za druhou.

„Šéfe,“ ozval se ve vysílačce Paul. „Zaslechl jsem v éteru něco jako counter-attack, protiútok. Už se nejspíš pomalu dávají do kupy.“

Všechno naznačovalo, že se Paul nepřeslechl – zdravotníci zmizeli, odložené zbraně se znovu objevily v rukách majitelů a nesourodá masa se znovu rozdělila do družstev a čet.

„Připravte se na protiútok,“ houkl jsem do mikrofonu.

Jednoslovné odpovědi bylo špatně rozumět, ale těžko to mohlo být něco jiného než „rozumím“. Pokud vše klape, tak pěchota teď vyklízí pozice a spoléhá se na krytí tanků. Jen doufám, že naše Challengery oplývají dostatečně silným pancířem, aby je nepřítel nerozlouskl jako ořech.