Nibiru kapitola XIV Kondiční běh

Stačí se vojáci včas ukrýt?

Pro mne a Paula začínala druhá, stejně náročná, část plánu – nepozorovaně se odtrhnout od protivníka a dostat se na základnu dřív, než ji oblehnou.

Rampa se s rachotem spustila a vojáci v rudém se vyhrnuli ven jako vosy. Tanková salva jim nepěkně pocuchala fazónu, ale nezdálo se, že by si toho útočníci vůbec všimli. Vzápětí jeden Challenger dostal zásah a vznítil se. Druhý se snažil stáhnout trochu do závětří a bušil do nepřátel kulometnou salvou. Nakonec se ale i on proměnil ve vrak. Bylo mi líto posádek, ale to bylo jediné, co jsem pro ně mohl udělat. Získali nám cenný čas a já doufal, že ho nepromarníme.

Ufoni postupovali obezřetně, čekali další ostřelování, jenže pozice už byly dávno prázdné. Vyběhli jsme směrem k balvanu, za kterým jsme se kryli při příchodu. Strach, jestli nás někdo vidí, se ukázal jako zbytečný; všichni hleděli přes mířidla zbraní vzhůru k opuštěným kopcům.

Opřeni o skálu jsme se snažili popadnout dech. „Tak co, šéfe?“ zeptal se Paul. „Vyšlo to?“

„Čert ví.“ V očích mne štípal pot, tep a tlak vyletěly na neměřitelné hodnoty.

Ozval se dusot vojenských bot. A blížil se k nám. Nenápadný pohled okamžitě zodpověděl otázku, co se to sakra děje. Hnala se k nám po zuby ozbrojená skupina. V čele běžící důstojník vypadal hodně naštvaně, a to mu tvář z velké části zakrývala plynová maska.

„Neležte tady a za mnou!“ zařval na nás, aniž zpomalil.

Poslušně jsme se zvedli a klusali s jeho muži do svahu. Nejspíš dostali úkol vyčistit zbývající obránce a vybudovat vlastní palposty. Štěrk, prach a popel pod nohama ujížděly. Všude okolo jen chlapi v rudém s divokým pohledem a velkou bambitkou v ruce. To nebylo dobré. Mávl jsem na Paula, aby trochu zpomalil, a sám jsem taky zvolnil. Pomalu jsme se propadali až na konec lidského hada.

„Nikdo nekouká. Pryč odtud!“

Práskli jsme do bot, s ohlížením ani nějakým krytím jsme se vůbec nezdržovali. Běh zpět na základnu připomínal slavnou Mogadišskou míli. Pamatuji si jen ostrou bolest v plicích, mžitky před očima a blikající kontrolku ukazatele kyslíku. Kdyby se v okolí potulovala nějaká hladová potvora, udělala si z nás bufet.

„Nestřílejte,“ zasípal jsem do vysílačky, když jsme se octli na dohled základny. Těch několik metrů k opevněným zdem se zdálo příšerně dlouhých.

Na kasárenském dvoře byl chaos, ale dobře organizovaný, dá-li se to tak říct. Přípravy na obléhání vrcholily. S Paulem jsme se propletli do budovy, kde si nás přebrali zdravotníci. Po rychlé prohlídce nás uznali pouze za unavené a zanechali nás vlastnímu osudu.

„Jestli hodláte ještě někdy něco takového podnikat, šéfe, tak si na to najděte někoho jiného,“ zachechtal se Paul.

„Jak tě znám, ještě budeš prstíčkem hrabat, aby sis užil trochu adrenalinu.“

„Nejspíš jo.“

Další rozhovor nám nevybíravě přeťala poplachová siréna. Hlídka má vizuální kontakt. Oba jsme rychle nabrali směr muniční sklad, kde nás převlékli do protiradiačních obleků, a hned jsme zase mazali zpátky do první linie.

„Jak jsou daleko, vojáku?“ křikl jsem na pozorovatele.

„Asi dva tisíce metrů, majore. Smí odstřelovači zahájit palbu?“

Přikývl jsem. „Miřte na barevně označené přilby.“