Nibiru kapitola XV Stát a mačkat spoušť

Co bude dál?

Suché práskání pušek pronikalo i dobře utěsněnou maskou. Uvědomil jsem si, že ani nevím, jaké máme ztráty. Ani jsem to snad vědět nechtěl.

„Patnáct set metrů.“

Ke slovu přišly minomety a bezzákluzová děla. Tentokrát už ale na obou stranách. Vzduchem létaly jakési modré koule, které při dopadu vybuchovaly jako klasické granáty. Pomocný personál, jenž doteď zůstával v klidu, se raději spěšně stáhnul do budovy, na place zůstali už jen vojáci.

Přestřelka se se zkracující vzdáleností vyostřovala. V pekelné symfonii se do štěkotu kulometů, třesku pušek a výbuchů mísily i cizí zvuky nepřátelské výzbroje. Pomyslná výhoda, kterou nám poskytovalo opevnění, se brzy ukázala jako nic neznamenající. I když okolí poskytovalo ufounům jen málo krytí, jejich pancíře pro nás představovaly tvrdý oříšek. Úspěchy zaznamenávali pouze snipeři, protože ti dokázali trefovat skuliny nepřítelova brnění, ale ostatní si připsali jen pár šťastných zásahů.

Několik kulometných stanovišť šlo k čertu, když schytaly ránu čímsi, co se tvářilo jako raketa. Kasárenská zeď pod zásahy úpěla a praskala, ale zatím nevypadala, že by se chtěla zřítit. Řetězec velení v tomhle případě naprosto nebyl zapotřebí, dalo se děla jediné – stát na svém místě a mačkat spoušť.

Z mrtvých prstů jednoho desátníka jsem vykroutil odstřelovací pušku a během několika vteřin vyprázdnil celý zásobník. Od předchozího majitele jsem si vzal ještě další dva, ty už jsem se snažil využít trochu rozumněji a přes optiku jsem hledal velitele a nepřátele s těžkou výzbrojí, která nám tak nepěkně zatápěla.

Zbývaly mi ještě asi tři kulky, když se zeď pode mnou zhoupla. Sletěl jsem jak zralá hruška a spadl rovnou na mrtvolu jakéhosi nešťastníka, což mne paradoxně zachránila před zlomeninou.

Ono zhoupnutí měla na svědomí nálož, která nám do opevnění prorazila solidní díru. Všechno, co mělo ruce a nohy, se ji snažilo nějak ucpat, kulometčíci tam chladnokrevně zaměřili palbu, aby udrželi protivníka v bezpečné vzdálenosti. Ne že by se jim to příliš dařilo.

Rychlý pohled na bojiště mi řekl, že tady už není co bránit. Palposty z velké části na hadry, opevnění na pokraji zhroucení a jen slabá polovina bojeschopných mužů.

„Ústup! Stáhněte se do budovy!“

První se přesunula minometná družstva. Uhnízdila se na střeše a odtud nás kryla. Hned jak se za posledním vojákem zavřela přechodová komora, zablokovali jsme dveře a nastrkali k nim trhaviny. Projít jim bude chvíli trvat a až se jim to podaří, prvních pár dostane co proto.

Přízemí jsme vyklidili, protože průlom nevyhnutelně povede k jeho zamoření. Improvizované barikády vyrostli až v prvním patře, které bylo hermeticky odděleno. Uvnitř se nedala použít těžká výzbroj, takže naše šanci se nepatrně zvýšily.

Seděl jsem opřený o stěnu za jedním takovým zátarasem. Sešli se tam i Paul a Greg. John bohužel padl. S námi na tom místě čekalo na útok ještě osm dalších mužů. Takových skupinek se po celém patře nacházelo asi pět, dalších pět pak drželo druhé patro, třetí posloužilo jako evakuační stanoviště. A pak je hotovo.

Všichni mlčeli a hleděli nepřítomně do dáli, zaměstnáni vlastními myšlenkami. Byl to divný pocit. Zodpovědnost za přeživší, blízkost smrti a maličká naděje, že se z toho ještě dostaneme.

„Napijte se, majore,“ oslovil mne mladý vojín a podal mi placatici.

Přičichl jsem k hrdlu. „Vy nasáváte ve službě vojáku,“ pokáral jsem ho naoko. „Hlaste se.“

„Vojín James Drake, dvacátá třetí pěší.“

„Vojíne Drakeu, povyšuju vás na desátníka. Na zdraví!“ Pálenka příjemně hřála. Drake obešel s placatkou všechny svoje spolubojovníky a pak se pohodlně uvelebil na zemi. Chvíli jen tak seděl a pak si začal broukat.

Nepoznal jsem tu melodii hned, až když se přidali i další a začali zpívat. Z hrdel jedenácti na smrt unavených bojovníků se chodbou linula Amazing Grace. A zpoza rohu se ozval dupot těžkých bot.

„Už jdou!“

Každý napjatě vyčkával na svojí pozici a přes mířidla hypnotizoval chodbu před sebou. Čtyři nepřátelé neuváženě vyběhli před naše hlavně. Olověné krupobití na uvítanou jim jasně naznačilo naši náladu. Jeden červeně oděný voják zůstal ležet na zemi.

Druhý útok už byl nepoměrně lépe zorganizovaný. Hozeného zábleskového granátu jsme si nevšimli, takže jeho detonace nás všechny dokonale překvapila. Když jsme se konečně po pár vteřinách trochu rozkoukali, protivník už překonal polovinu vzdálenosti k nám. Několik chaotických dávek z naší strany jeho postup sice zpomalilo, ale přesvědčit ufouny, že tudy cesta nevede, se nám nepovedlo. Obsadili dva sklady vlevo, kde se teď mohli pohodlně krýt a odkud nám posílali pozdravy v podobě zelených paprsků.

Zrovna jsem cpal další zásobník do samopalu, když se Drake vedle mne zhroutil.

„Sanita!“ zařval jsem. Až zpětně jsem si uvědomil, že zdravotníka tady nemáme. Vrhnul jsem se k raněnému sám a vytáhl z lékárničky obvaz. Zasáhli ho do boku, naštěstí ho podivný projektil netrefil naplno a bok mu spíš popálil. I tak to ale nevypadalo kdovíjak skvěle.

„Paule, pomoz mi s ním!“

Popadli jsme zraněného každý z jedné strany a táhli ho ke schodům do druhého, kde čekali lapiduši. Snažil jsem se mu na ránu tisknout obvaz, jak nejlíp to jen šlo. Drake se držel, ani nepípl, jen zatínal zuby.

„Děkuju,“ dostal ze sebe, když jsme ho předali do odborné péče.

„Kolik je zraněných?“ zeptal jsem se Shirea, který samozřejmě pracoval co nejblíže první linii.

„Asi pětadvacet. Většinou jsou to popáleniny, zatím nemám ani jednoho smrťáka.“

„Kolik ještě potřebuje ten virus?“

„Těžko říct,“ pokrčil doktor rameny. „Měl by zabrat každou chvíli.“

„Fajn. Přestěhujte obvaziště do třetího, za chvíli se budeme muset stáhnout,“ nařídil jsem ještě a vyběhl zpátky k naší barikádě.

Hned za rohem jsem se ale srazil s Paulem, který utíkal napřed. „Prorazili,“ zaláteřil.

Zařadili jsme zpátečku a řítili se zpátky. „Prorazili!“ volal jsem už zdálky.