Nibiru kapitola XVI Bílý kapesník

Příměří?

Naštěstí nás bylo dost, abychom raněné včas odstěhovali. Paulovi se podařilo zavřít dveře ke schodišti, pro jistotu do ovládání vystřelil a definitivně ho zablokoval. Nikdo si nedělal iluze, že by je to zastavilo, ale každá vteřina dobrá.

Tři nebo čtyři muži dobrovolně zůstali na vrchu schodiště, připraveni klást co nejdelší odpor, zbytek se rozběhl do chodeb, aby posílil zátarasy. Vnutil jsem jim svoje zásobníky do samopalu, jim budou platnější.

Na další barikádě se nás sešlo sedmnáct. Někdo dokonce zvenku zachránil kulomet a bednu munice. Vzal jsem si z ní hrst nábojů do pistole a zásobník. Vedle leželo i pár závěsníků s granáty. Rozebrali jsme si je a čekali. Od schodů k nám doléhala zuřivá střelba a křik obránců,

„Co se stalo s Gregem?“ syknul jsem.

„Roztrhal ho granát,“ odpověděl Paul temně. „Vběhl s odjištěným mezi ně.“

Nasucho jsem polkl. Věděl jsem, že ho smrt bratra vzala, to se nedalo přehlédnout, ale že na to půjde až takhle radikálně, to bych od něj, od klidnějšího a rozvážnějšího z obou sourozenců, nečekal.

Hluk od schodiště ustal. Ozvalo se natahování závěrů, teď jsme byli na řadě my. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. Ozvalo se hlášení interního rozhlasu.

„Mluví velitel expedičního sboru Labašer. Chtěl bych hovořit s velitelem nebo jinou pověřenou osobou. Po dobu jednání navrhuji příměří. Osobě vyjednavače zaručuji naprostou bezpečnost. Opakuji…“

Zíral jsem na reproduktor jak opařený. Chtějí jednat. Takže virus zabral? Bože, ať je to vážně tak! Nebo je to jenom past? Asi mi nezbude, než to zjistit.

„Máte někdo něco bílého?“ zeptal jsem se. Nechtělo se mi riskovat, že mne náhodou někdo odstřelí, i když Labašer navrhl příměří.

Kdosi mi podal kapesník. Moc bílý už nebyl, pár skvrn od krve, od dýmu a sazí. Ovšem na hledání něčeho čistšího zrovna teď nebyl nejvhodnější čas.

„Držte mi palce.“

Sešel jsem po zdemolovaném schodišti, všiml jsem si čtyř mrtvol svých lidí. Všichni dosud křečovitě svírali zbraně. Dole u vyvalených dveří stála dvojice rudě oděných vojáků. Namířili na mne, ale když zahlédli bílý kapesník, zase zbraně sklonili.

„Jsem major Sting,“ představil jsem se jim. „Velitel této základny.“

Přikývli a vzali mne mezi sebe. Nijak mne nepostrkovali ani nedrželi zbraně v pohotovosti, uvolněně si je hodili přes rameno. Líbilo se mi, že takto ctí příměří. Dokud jejich vůdce neřekne jinak, nejsem nepřítel, ale chráněná osoba, takže se tomu okamžitě přizpůsobili.

Odvedli mne do Wardenovy kanceláře, z nějakého důvodu zůstala naprosto netknutá. Za stolem seděl muž oblečený do bílé uniformy, bez přilby i plynové masky. Ani stopy po vojenském sestřihu, dlouhé vlasy mu padaly na ramena. Ovšem když na mne upřel svůj pohled, hned mi došlo, že tenhle člověk nevelí jen tak pro nic za nic. Podobně se díval plukovník Frost, můj nadřízený v Afghánistánu – odhodlaný, dokonale soustředěný, neustále kalkulující. Tenhle typ důstojníků myslí tři tahy dopředu.

„Vy budete major Sting,“ oslovil mne, vstal a podal mi ruku. „Jmenuji se Labašer. Posaďte se, prosím.“ Mávnutím ruky poslal oba mé průvodce ven. Evidentně počítal s tím, že i já budu respektovat klid zbraní, protože pistoli jsem měl stále u sebe a teď ho neměl kdo ochránit.

„Takže, majore Stingu,“ naklonil se a opřel se o stůl. „Mezi mými lidmi se bleskově rozšířila jakási nákaza. Kosí je po desítkách a my nemáme tušení, co se děje. Můžete mi to vysvětlit?“

„Před několika dny jsem se dověděl, že lidstvo je experiment a vy jste nás přišli vyhladit,“ odpověděl jsem klidně. „Můžete to vysvětlit vy mně?“

Chvilku se na mne díval a pak se zasmál. „Vás porazit je dost těžké, co?“

„Člověka můžete zničit, ale ne porazit.“

„Hemingway,“ vypálil. „Jeden z mých oblíbených pozemských spisovatelů. Ten citát dostává v této situaci úplně nový rozměr, že?“

Samozřejmě mne překvapila jeho znalost literatury, ale byl jsem příliš vyčerpaný na to, abych se divil. „Přejděte k věci,“ požádal jsem ho.

„Navrhuju vám kapitulaci. Nemáte šanci, neudržíte se. Vzdejte se, složte zbraně, vydejte nám lék na tu nákazu a já vám a vašim lidem zaručím nerušený zbytek života na Nibiru.“

„A zbytek lidstva?“ zeptal jsem se, přestože odpověď visela ve vzduchu.

„Ten bude eliminován,“ odvětil prostě, jako kdyby mi právě oznamoval, že mi přišel dopis.

„Tak si trhněte nohou.“

„Tohle plané hrdinství je k ničemu,“ přemlouval mne. „zachráníte pár desítek životů nebo žádný. Vyvineme protilék a budete nahraní.“

„Něco vám řeknu,“ vstal jsem vztekle. „Než vyvinete cokoli, tak spousta vašich lidí umře. Už jsem slyšel o vašem zvláštním vztahu ke smrti, ale nechcete mi přece namluvit, že je vám jedno, že tady zařve půldruhého tisíce mužů, nehledě k tomu, že na vaši zodpovědnost. Udělejme to takhle – já vám dám lék a vy odtáhnete, odkud jste přišli!“

„Klid, majore,“ chlácholil mne Labašer. „Není třeba hned křičet.“

„Není třeba?“ běsnil jsem. „Na obou stranách umírají lidé. Zbytečně! Jsem voják, poznám válku od genocidy!“

„Je mi líto, ale nemám oprávnění k jednání podobného rázu.“

„Tak zavolejte někoho, kdo ho má!“

Upíral pohled do desky stolu a váhal s odpovědí. „Dobře,“ povolil nakonec. „Ale jako projev dobré vůle mi poskytněte lék pro mé muže.“

Neměl jsem zrovna nejlepší pozici k tomu, abych dál smlouval, tohle představovalo maximum. Přikývl jsem. „Platí.“

Epilog.

Shire mi vynadal do bláznů a já sám jsem se tak i cítil, když jsem předával ampuli s vakcínou do Labašerových rukou. Ten se však ukázal jako pravý voják. Když jeho zdravotníci vyrobili z poskytnutého materiálu další dávky a úspěšně je nasadili, osobně mi přišel poděkovat a potvrdil svůj slib.

Za měsíc se konalo první oficiální setkání Anunnaki a lidí. Za naši stranu jednali hlavně vojáci, protože právě oni dohlíželi v této z kloubů vymknuté době na hladký chod všech věcí, ale dostavila se i velká část představitelů nejrůznějších států.

Výsledkem se stala předběžná dohoda, kde se Anunnaki zavázali k vyčištění atmosféry od záření a dalšímu nevměšování se do pozemských záležitostí. Lidé na oplátku přislíbili, že budou svůj vesmírný program rozvíjet pouze se souhlasem Anunnaki. Nedodržení tohoto bodu by bylo vnímáno jako okamžité vyhlášení války.

Já i Labašer jsme byli jednání přítomni, avšak nezasahovali jsme do něj. Při jedné příležitosti jsem se ho zeptal, proč jsou najednou Anunnaki tak vstřícní.

Víte, majore,“ odpověděl, „když jsem přednesl váš požadavek na Radě, všichni okamžitě odmítli. Argumentovali tím, co jsem vám řekl – vyrobíme protilék a pokračujeme v plánu. Jenže po tomto jednání se mnou několik novinářů, jež všechno vyslechli, udělalo rozhovor. Ptali se i na můj názor na vás, Pozemšťany. Vyprávěl jsem jim o vašem vzdoru i o rozmluvě s vámi. Pak už to šlo ráz naráz. Veřejnost pobouřilo jednání Rady, poukazovalo se na fakt, že jste rozumná rasa a tak dále. Víte, Ilku vám vyprávěl jen o jedné straně mince, když mluvil o našem vztahu ke smrti. Anunnaki jsou poměrně mírumilovná rasa, i když se vám to jistě nezdá. Válka je pro nás krajní prostředek, ke kterému se uchylujeme jen v nejnutnějších případech. I proto vypukly dokonce stávky, které naše civilizace nezažila už skoro sto let. Rozhodnutí Rady bylo kritizováno jako zbytečně agresivní. Objevilo se i slovo genocida. Experiment se přenesl z vědecké roviny na rovinu politickou.“

Tenkrát v té kanceláři jsem vás mohl zastřelit a nejspíš bych to i udělal,“ svěřil jsem se mu. „Ale když jste pak požádal o lék, rozmyslel jsem si to. Stačilo přece nemocné naložit a odvézt je domů, tam by se o ně doktoři postarali. Jenže vy jste nechtěl riskovat, že někdo z nich umře. Řekl jsem si, že někdo takový nás přes palubu nehodí. Trefil jsem se.“

Labašer se usmál a podal mi ruku. „Bylo mi ctí.“

Mně rovněž.“