O literární cenu Filipa Venclíka

Jedním z pravidel správného novináře je nepsat v žádném případě o sobě samém. Zaplať pánbůh, já nejsem novinář.

rámeček Článek o úspěchu Víta Maloty píši ze dvou důvodů. Zaprvé jsem byl na celém Gymnáziu Strakonice jediný, kdo se soutěže zúčastnil. A zadruhé pouze já jsem byl přítomen na slavnostním předávání cen v Praze.

Téma znělo: „Jak budu žít za 20 let?“.
Literární soutěž O cenu Filipa Venclíka se koná již třináct let. Každoročně se asi 350 mladých spisovatelů utká ve třech kategoriích –  „Esej a novinový článek“, „Báseň“ a „Povídka“.

Mohl bych podat stručný, leč nezáživný popis, kdo se zúčastnil, kdo pohořel a kdo vyhrál. Ale velectěný pan šéfredaktor takovým způsobem psaní hluboce pohrdá, a proto od srdce. Dne 25. února jsem se zcela sám, bez maminky, bez tatínka, bez jakékoli zodpovědné plnoleté osoby, vypravil do hlavního města České republiky. No, vypravil… musím se přiznat, i když se tím ztrapním, že (jak je ostatně mým zvykem) první spoj do Prahy jsem zmeškal. Takže další teoretický příjezd autobusu byl pět minut před oficiálním začátkem slavnostního předávání cen v kině Lucerna.

Křeč, pot, strach, pach krve, spousta drobných, třesoucí se ruce, metro, nevědomí, zoufalství.

I přes to všechno jsem dorazil téměř včas. Deset patnáct minut zpoždění. Stačilo však jen vstoupit do hlavního sálu a mé překvapení bylo nezměrné. Michal Pavlata, vynikající herec slavného Činoherního klubu, tedy divadla, které bylo významným hybatelem při listopadové revoluci v roce 1989, stál na podiu a právě dočítal nejslavnější text Filipa Venclíka. Jeho maturitní slohovou práci.

Výborný, perfektně vystavěný text, jehož hloubku Pavlata ještě umocnil. Počkal jsem. Potlesk. Otáčím se. Znovu otvírám dveře a odcházím si sednout na balkon. Je tam pár volných míst, jinak je sál naprosto plný.

Celý slavnostní program se nesl ve velice příjemném duchu. Uvolnění obstarával Radek Banga, známý též jako GIPSY. Zprvu odměřené publikum dokázal rozhýbat tak, že si s ním každý, v rámci svých hudebních a pěveckých možností, pobrukoval.  Dokonce i ze mě spadla nervozita, i když jsem se po zběsilém běhu přes Václavák potil jako kůň (jak je ostatně mým zvykem).

Filip Venclík, syn českého režiséra, dramatika a herce Vlastimila Venclíka, zahynul tragicky již v 19 letech. Tato soutěž, která nese Filipovo jméno, není jen uctěním jeho památky. Každý rok pořadatelé vyberou aktuální téma týkající se nás všech. Zřejmě největší přínos této soutěže tvoří právě myšlení a celkové odmítnutí lhostejnosti vůči okolnímu dění.

551363_551068681599997_1754937262_n
Proslov Víta Maloty před publikem.

Pak došlo na vyhlašování. V každé kategorii nejdříve čtvrté místo. Pak třetí, druhé a nakonec první. Každý z vyhlášených mohl pronést nějaký ten proslov.
Jen tak pro ilustraci uvedu nejpoužívanější věty:

1. Děkuji všem, kteří mě podporovali.

2. Chtěl/a bych pozdravit svoji paní učitelku. … támhle sedí!

3. Rap je nejlepší prostředek k vyjádření.

A zdaleka nejčastější: „Vůbec jsem to nečekal/a.“

Konečně přišlo na kategorii „Esej a novinový článek“, v níž jsem soutěžil. Zmocnilo se mě vzrušení. Mravenčení v břiše, studený pot na čele. Čtvrté místo – nic. Třetí místo – nic. Druhé místo – Vít Malota s textem Svoboda. Skromně jsem se zvedl ze sedadla, přijal gratulace od lidí sedících v mé blízkosti a vykročil směrem k východu (to abych se z balkonu dostal na schodiště a pak do hlavního sálu…).
Sledován pěti sty lidmi, kráčel jsem nesměle na pódium s jedinou myšlenkou – nesmím říct, že jsem to nečekal.
Pak jsem tam stál. Sám. Mikrofon přede mnou. V ruce předané ceny. Sál napjatě čeká.
Mluvím. Ticho. Potlesk. Odcházím.
Tím, o čem jsem mluvil, vás nebudu zatěžovat. Snad někdy příště. Ale přísahám: To, že jsem to nečekal, jsem neřekl!

Závěrečným zpestřením programu bylo předčítání vítězných textů a textu mého (prý se tematicky hodil). Nejlepší báseň dostala na starost Nina Divíšková, můj text přečetl Jan Kačer a s grácií sobě vlastní se vítězné povídky zhostil Michal Pavlata.

Výborná zkušenost a příjemný zážitek, napadá mě. Jenom škoda, že o ní píšu s několikaměsíčním zpožděním (jak je ostatně mým zvykem).

Všechny vítězné texty si můžete přečíst na internetové adrese http://www.literarnisoutezocenufilipavenclika.cz/index.php.

Vít Malota

Autor: Vít Malota

Šéfredaktor. Hrdý sluníčkář a zakladatel (a zatím jediný člen) strakonické lumpenčajovny. Za mé vlády se zrodily takové legendy jako sporťák Martin, sporťák Lukáš, nebo vrchní nástěnkář a stolař David. Přežil jsem vládu Mrázka s Klecánem, Růžu a jednou jsem si potřásl rukou se samotným Matoušem – otcem zakladatelem.