Obyčejný den v životě Edwarda Spoonera

Edward se probudil. Na ulici. Kolem něj odpadky, špína, prach a prostě všechno, co člověka odpuzuje. Ale pořád lepší než Londýn… nutno dodat. Alespoň tady není tolik krys. Jenom sem tam nějaký ten potkan.

„Co se…kde to… Aha… Basilej.“ Stačilo mu jen podívat se do tváří kolemjdoucích, kteří se s pohrdlivým úšklebkem vyhýbají obloukem lidské trosce, ležící před nimi, a hned poznal, že je ve městě čokolády a centrální banky. Ano… Švýcarsko. „Ale proč proboha? Co tady dělám?“ nepřestával se sám sebe ptát, jak se dostal na ulici. „Tak počkat… na mě se nesmí spěchat. A hlava mě bolí jako střep…! Takže byl jsem… byl jsem… tady kvůli své přednášce! Přednášce na filosofickém kongresu. Ale proč ležím mezi smetím a v potrhaném smokingu? Asi se ta moje přednáška neujala. No…,“ podíval se na rukáv z poloviny utržený u ramene. „ Neujala je možná až příliš jemně řečeno.“

Tento dezorientovaný muž je Edward. Pochází z Walesu a narodil se  kolem roku 1860. Přesné datum mu bylo zatajeno jeho rodiči, aby nemuseli slavit narozeniny. A jelikož mamička s tatíčkem dávno již pod drnem leží… zůstane tato otázka nevyřešena.

Edward je filosof. Nepochopený. Nedoceněný. Po letech strávených v náboženské škole se začal zabývat otázkou boha více do hloubky. Nořil se do ní víc a víc, až stanul na hranici poznání. Bůh lidstvu nestačí. Bůh je mrtev.

V průběhu několika dalších roků sestavil univerzální životní postoj za účelem kompletního odstranění působení církve jako takové.

Nebyla přijata.

„ Musí být tak jedna hodina… mám ještě tolik práce.“

Když dorazil do hotelu, zjistil, že není jedna hodina, nýbrž čtyři. Na stole leželo několik dopisů. Letmo si je prohlédl a šel se převléci. Potrhané oblečení úhledně složil do kufříku. Nedělá to poprvé. Přesně takhle dopadl před třemi lety ve Švédsku a pět let zpátky to bylo navlas stejné. Stále pečlivě skládá své potrhané drahé šaty do kufříku. Vrátil se do obývacího pokoje ke stolku s dopisy. Hned jak vzal do ruky první, ucítil zvláštní vůni. Vůni vřesů, rozlehlých pastvin a chladných jezer… vůni jeho domoviny. Držel tu bílou obálku v ruce a dlouho se s jemným úsměvem kochal její jednoduchou rafinovaností. Podíval se na odesílatele. University of Wales.

Tak na mě přeci jen nezapomněli, pomyslel si. To musí být rozvrh mých seminářů pro příští rok. Uchopil do ruky svou osobní lžíci, kterou stále nosí v náprsní kapse svého saka, a jejím zúženým koncem, jenž za úplňku roku 1866 nabrousil kamenem vyloveným z největšího z pěti jezer, co leží nedaleko jeho rodné ovčí farmy, roztrhl obálku. Při prvních přečtených slovech se mu úsměv z tváře vytratil.

„Vážený prof. Spoonere. S lítostí Vám představenstvo University of Wales oznamuje rozvázání pracovního poměru s Vámi kvůli nedostačující účasti studentů na Vašich přednáškách. Musím Vám připomenout, že za minulý rok se na Vaše hodiny zapsali pouze 3 lidé, z toho dva omylem a ten třetí ani nebyl studentem naší školy. Dále pak, jako důkaz o správnosti našeho rozhodnutí, předkládáme petici pro váš odchod, kterou podepsalo 15 238 zástupců devíti různých církví. Osobu, která vzbuzuje odpor u tolika významných lidí, bohužel nemůžeme dále zaměstnávat. Právě z těchto a dalších prozatím neuvedených důvodů končí naše vzájemná spolupráce. Těšilo nás.“

Edward zůstal sedět jako opařený. Po tolika letech příprav… Dokonce po otevření Velšské univerzity, při kterém sehrál významnou roli a stal se jedním z osmi zakládajících profesorů… Po tom všem… Přijde vyhazov.

„Snad bude druhá obálka o něco radostnější,“ povzdechl si.

Ale po přečtení prvního slova, totiž EXEKUCE, ji zase rychle odložil.

Třetí dopis byl z Vladivostoku. „Dobrý den. Čtenářskému klubu města Vladivostok by bylo nesmírnou ctí, kdyby byla Vaše osoba ochotna dorazit dne 25. 2. 1898 na besedu o Vaší nejnovější knize: Lžíce, metla lidstva.
P. S. Cestu neproplácíme.“

Profesor dočetl. Chvíli seděl, nic nedělal.
„No nic. Jdu si koupit kožich a beranici“

A odešel.

 

Autor: Vít Malota

Šéfredaktor. Hrdý sluníčkář a zakladatel (a zatím jediný člen) strakonické lumpenčajovny. Za mé vlády se zrodily takové legendy jako sporťák Martin, sporťák Lukáš, nebo vrchní nástěnkář a stolař David. Přežil jsem vládu Mrázka s Klecánem, Růžu a jednou jsem si potřásl rukou se samotným Matoušem – otcem zakladatelem.