Podzimní

Nenápadně se vetřel do našich vysmátých obličejů…

Plížit se tiše ode dveří

a listů spad hořce sledovat.

Jak rychle se tmí a šeří,

zas budem stromy malovat.

 

Rychlou chůzí v ranní mlze

půjdem ztichlou pěšinou.

Zimou v duši jemně slze

vzpomínkou, kde slunce žhnou.

 

Což neslyšíte ten múzy zpěv,

jak mezi domy se vleče?

Což nevidíte ten zimy zjev,

jak na okna kreslí vkleče?

 

Má však i světlou stránku

ten podzim tohoto roku.

Postávat nedbale u stánku

i tleskati do rytmu kroku.

Bořit se rukama do barev,

dotknout se svraštělých tváří.

Poslouchat větru hrozivý řev

a obdivovat se stáří.

 

Následně nespadnout do deprese,

co ji přináší studený déšť,

však i člověk ledacos snese,

když ze sebe smyje kapky letních vzpomínek…

Kateřina Vejvodová