Pro sebe jako stvoření

Už jako malým nám vysvětlili, co znamenají ta čísla, která nám hyzdí zápěstí.
Už jako malí jsme byli nuceni pochopit, proč tam jsou a proč nikdy nezmizí.
Už jako malí jsme věděli, že ten den, kdy se roky, měsíce, dny, hodiny, minuty a vteřiny zastaví, přijde.
Už jako malým nám byl vysvětlen ten pojem.
Pravá láska – tak to nazývali.
Až ti dotikají hodiny, poznáš toho, kdo bude jen tvůj a tvůj – tak to říkali. A už v takhle raném věku nám všem bylo jasné, že až ten den, ta vteřina, přijde, náš život se nenávratně změní.

2:30
Už jen dvě minuty a třicet vteřin.
Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek pocitem nervozity. Jak bude vypadat? Jak se poznáme? Budeme oba ve správný čas na správném místě? Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, ale místo toho vzniklo něco podobného zachrčení umírající kočky. Všichni se na mě podívali. Skvěle, pomyslela jsem si, jak neupoutat pozornost, když se píše velká písemka z češtiny.
Znovu jsem si zkontrolovala zápěstí.
2:00
„Položte pera a odevzdejte testy,“ byla věta, která mě vysvobodila. Hned, jak to bylo možné, jsem utekla na chodbu a schovala se na záchodech.
1:48
Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
Kruhy pod očima jen přispívaly dojmu, že jsem dva dny nespala. Projela jsem si prsty vlasy, a získala tak výhled na své předloktí. Všichni ve třídě věděli, proč jsem tak rychle utekla. Byl to přece můj „velký den“. Protočila jsem oči nad vzpomínkou ze třetí třídy, kdy nám vysvětlovali, co znamenají ta čísla.
Pravá láska, přítel na celý život, bla, bla, bla, bla.
Nikdy jsem těm číslům nevěnovala pozornost, čím jsem ale byla starší, tím těžší bylo nevšímat si, jak roky a dny postupně ubývají a ubývají a jak si mí kamarádi nacházejí své partnery na celý život.
Teď, když přišel i můj čas, jsem konečně měla šanci pochopit, co mysleli tou větou: „Myslela jsem, že mi pukne srdce.“ Opravdu jsem měla pocit, že se mi srdce roztříští na milion kousků, že mi rozbije hrudní koš a vyskočí na svobodu a uteče.
Oči mi nechtěně zabloudily k ruce.
0:55
Po zádech mi sjel pramínek potu. Je čas se pohnout, pomyslela jsem si. Rychlostí blesku jsem vyběhla z dívčích záchodků a rovnou ven.
0:23
Co jsem si to myslela? Nesmíme ven ze školy! Jestli na to někdo přijde…
Bylo mi to jedno. Něco mě táhlo ven a já to nechtěla pokoušet. Rozběhla jsem se.
0:10
Zahnula jsem za roh a už jsem vybíhala z pozemku školy. Rychle jsem přeběhla ulici a zamířila po dlážděném chodníku pryč.
0:05
Proboha, proboha, proboha! Teď už jsem letěla jako šíp, jako střela, rozhodnutá a smířená s osudem. Proběhla jsem kolem nějakých rodinných baráčků a užuž jsem chtěla zahnout za roh, když jsem do někoho narazila. Byla bych spadla, kdyby mě ten někdo nechytil.
Pomalu jsem vzhlédla, a když jsem se mu poprvé se zaujetím podívala do tváře, napadla mě jen jediná možná otázka, na kterou bych se mohla zeptat.
„Kolik bys chtěl dětí?“

Julie Mrázová

Uložit