Proč v ghettu múzy nemlčely?

Dětská opera Brundibár

Adolf Hitler, 2. světová válka, útlak Židů, nejistota, nebezpečí, smrt. Podobné věci si vybavíme v souvislosti s ghettem v Terezíně. Ale ani na tomto malém kousku země, odděleném od zbytku světa ostnatým drátem, se život nestal černobílým. Lidé měli sny, představy a touhy. Ani fantazie nepřestala fungovat a spolu se situací dětí v koncentračním táboře dala podnět k tvořivosti nejen Norbertu Frýdovi (Abeceda květovaného koně), ale i dalším, a dokonce mnohem dříve.

Již v roce 1938 napsali Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister operu Brundibár, která byla poprvé nacvičena o tři roky později k padesátinám ředitele židovského sirotčince v Praze na Hagiboru. O další rok později byl Hans Krása transportován do Terezína a zanedlouho čekal stejný osud i jeho spolupracovníky a děti. Avšak ani nepříznivé podmínky nezatlačily tvořivé snahy do pozadí. Rudolf Freundfeld-Franěk přivezl do ghetta klavírní výtah, architekt František Zelenka vytvořil kulisy. Po více než dvou měsících zkoušení se 23. září 1943 konala premiéra Brundibára, dětské opery o vítězném spojenectví dětí se zvířátky nad zlým flašinetářem. Letos si připomínáme 70. výročí premiéry. Využijme příležitosti a zamysleme se. Proč v ghettu múzy nemlčely?

Proč v ghettu múzy nemlčely?

Lidé se ve svém životě často ocitají ve složitých situacích, někteří zcela na okraji propasti. Myslím, že nikdo z nás si tíživou situaci koncentračních táborů nedovede, snad ani nechce, představit. Přesto se ale podobně jako někteří vězni snažíme věřit. Věřit v lepší časy, ve spravedlnost, ve vítězství dobra nad zlem. A ve víře si představujeme, utíkáme do fantazie a sny se snažíme přenést do světa – kresbou, povídkou. Stejně jako při nedávných povodních, kdy jsme věřili, že déšť se přežene a opět vysvitne slunce.

Člověk sní. Představuje si. Přeje si. Věří. V nejtěžších chvílích svého života má na výběr. Děti v ghettech, které usínaly večer co večer s nevědomím, co se stane zítra, si mohly představovat, jak hrůzně vše skončí. Že budou ještě více trpět, strádat, umírat. Mohly ale snít. Sny nemohl vzít ani nejpodlejší člověk. Mohly věřit, že zítra bude lépe. Že se stane zázrak a vše dobře skončí. Že jejich utrpení už nebude dlouho trvat. Běhá nám mráz po zádech, pokud si uvědomíme, že my dnes sníme o krásných autech a domech, kdežto ony snily o životě. A snům chtěly a potřebovaly dát hmotný základ, uskutečnit je alespoň tahem tužky po papíře. Myslím, že podobnou potřebu měli i dospělí. Našli se i tací, kteří viděli sny dětí. Nemysleli jen na sebe a snažili se pomoci. Norbert Frýd se prostřednictvím básniček a písniček spojil s dětmi, věřil a snil společně s nimi. Našli si malou radost v obrovském světě krutostí a dokázali se z ní těšit. Možná o to intenzivněji, že bylo tak těžké ji najít. Čím více zla je kolem nás, tím více nás dokáže potěšit a podpořit i to nejmenší dobro či radost.

Zlo a atmosféra nedaly podnět jen ke snění, ale i ke psaní. Často se potřebujeme svěřit, odlomit alespoň část tíživého břemene. Ve chvíli, kdy nejsme schopni věřit ani nejlepšímu příteli, uchylujeme se k papíru. A píšeme. Papír nás vždy pochopí, nevymlouvá nám náš názor, nestěžuje si, že přeskakujeme. Myšlenky mohou proudit rychleji než slova. S vypsaným perem se nám nepopsatelně uleví. A stejně tak hrůzy, zla a nakonec neskutečná a paradoxní rutina dnů života v ghettech dodávaly inspiraci. Myslím, že nejlepší díla nevznikají v ideálním rozpoložení duše.

Múzy nemlčely. Možná spíš křičely. Díky nim i lidé na okraji propasti tvořili a našli střípek radosti v kupce zla. Ať už chtěli zobrazit sny, představy, nebo popsat neskutečnou skutečnost.

Růžena Jirsová

Múzy terezínských dětí

Druhá polovina 20. století.

Na každého silně zapůsobí monumentální, cihlové kolosy bývalého koncentračního tábora. Počkat. Tohle monstrum nebývalo „koncentrákem“. Pouze přestupní stanicí, jak to někteří nazývali. Od války uběhla již pěkná řádka let. Dnes se už v koutě nechoulí jedno na kost promrzlé dítě k druhému, které naopak hoří vysokou teplotou. Možná právě jedno z nich bylo spolupřispěvatelem do terezínského magazínu „Vedem“. Neboť tyto podmínky mu samy našeptávaly verše, kterými obohatilo táborový časopis:

„Ani se nechci mýt v té zimě studené, pomalu topím se, ne v studu, ve špíně. Ach, teplo hřejivé, tak draze koupené, jak bych se ohřát chtěl u tebe na klíně.“

Tohle tajuplné místo křičí svou historii, vzpomínky a zážitky. Skoro jako kdyby se to událo nedávno, možná včera. Komunisté si nedali práci s nějakým úklidem či úpravami pro turisty nebo zvídavé hladovce toužící po mysterióznu. Terezínské ghetto stále žije. Rozbité dlaždičky, krev a její štiplavý pach, vlasy přilepené na zdech, okna, která snad ani nepoznala, co je sklo. Střepy, rozmlácené zbytky něčeho, co si říkalo nábytek. V omítce je vyryt nápis, vzkaz dítěte mamince: „Vhozeni v propast tmy, nesčetných bolů, matko má, navždy my půjdeme spolu!“ A pod ním výjev spokojené rodiny. Byla však ratolest, která krvavými prstíčky ryla kdysi, možná i přes kanoucí slzy, tento nápis, spokojená? Drobný chlapec či dívka si výjev spokojenosti pouze nakreslil, aby si ho mohl více realisticky představit. Naproti jeho „plátnu“ jsou do kusu dřeva, který sloužil pravděpodobně ke spaní, vyškrábány noty. Zastavte se. Zastavte své emoce, které vám v mysli zmatkují. A zavřete oči. Slyšíte veselé písně, smích, dětský křik? Pokud ano, musí být však radostný! Tyto zhýralé zdi vykládají svůj příběh a příběh dětí, které neztrácely naději, chuť. Chuť žít. Svou náladu vkládaly do prostých rýmovaček i hlubokomyslných veršů. Zanechaly tu navždy kus sebe. Terezínské děti toto ghetto nikdy neopustí.

ghetto
Začátek 21. století.

Cihlové kolosy terezínského ghetta do vás i po tolika letech vdechnou pocit bezmocnosti a méněcennosti. Vnesou do vás ty nejsilnější zážitky. Pokud byste však měli možnost porovnat stav tábora dnes s jeho podobou před půl stoletím, pravděpodobně by se dostavilo zklamání. Žádné střepy, kusy skla. Trávníky posekané, učesané a pěšinky pro turisty uhlazené. Zdi jsou pečlivě vybíleny, pach vápna zastínil onen pach, který specifikoval pravou atmosféru. Tu až slzy do očí vhánějící atmosféru. Jaká chyba! Každý by měl poznat pravou tvář Terezína. Cítit to napětí mezi jednotlivými budovami, jak se dohadují, v které se odehrával bolestnější, dojemnější či tragičtější příběh. O absenci důkazů zoufalství, jež se ukotvilo v každém obyvateli tábora, bylo očividně postaráno. Přivřete víčka a čekejte, jestli uslyšíte dětský hlas, křik, zpěv. Cokoliv… Jak si to představit, když jsou dětské vzpomínky pohřbeny hluboko pod bílou vrstvou vápna? Jejich myšlenky, o které se tenkrát v záchvatu úzkosti dělily s kusem kamene či omítky, tiše odkráčely. Ghettem se nese ticho, občas ho přeruší poznámka průvodce. Co ten o tom ví? Starobylé zdi jsou nespočetněkrát moudřejší než on. A ony by nám všem chtěly sdělit svou historii. Historii, která dřímá hluboko uvnitř jejich nitra. Avšak nemohou. Byly navždy umlčeny. Terezínské múzy pravděpodobně odešly, ba dokonce zemřely. A dětský smích s nimi. Bohužel.

terezín

Patricie Jelínková

Při příležitosti již zmíněného výročí představení dětské opery Brundibár byla také vyhlášena literární a výtvarná soutěž s tématem „Proč v ghettu múzy nemlčely?“. Autorky těchto prací byly úspěšné, umístily se na pátém (Růžena Jirsová, 2. A) a šestém místě (Patricie Jelínková, 2. A). Gratulujeme!

Zdroje:
http://www.vedem-terezin.cz
https://www.google.cz