Propast

Jiří se už dlouho cítil hodně špatně, a tak si zašel k lékaři.

Lékař ani nemusel operovat, hned viděl, že uprostřed Jiřího je velká díra. Tam, co bývá hruď, měl Jiří propast. Byla široká asi pět set metrů, ale nešlo dohlédnout, kde trhlina končí. Na krajích byly zlámané stromy, v propasti létali ptáci. Nebylo vidět až úplně dolů. Z mlhy někde čouhalo ráhno lodi nebo ženské prso. Celou dobu trochu pršelo.

Lékař se chvíli díval dolů a potom šel kousek po okraji propasti. Samozřejmě nikoho nepotkal, krajina byla pustá. Jediný, koho vídal, byli myši a červi, ale s nimi se nedalo mluvit. A tak se rozhodl jít od propasti dál, přišlo mu totiž, že se zvětšuje.

Když přišel mezi lidi, mluvil s nimi. Chtěl se zeptat na propast, ale lidé o ní mlčeli. „Jmenuji se Jakub,“ říkal tedy a lidé mu zas říkali svá jména. Bavil se s nimi o počasí, o ledničkách, o politice, o poměrech. A propast? Lidi nechtěli, nemluvili o ní, a tak brzo zapomněl, že něco takového viděl. V kraji se zabydlil a brzy zapomněl i to, že zapomněl.

Pak se ale začal Jakub cítit hodně špatně, a tak si zašel k lékaři. Lékař ani nemusel operovat, na první pohled viděl, že uprostřed Jakuba je velká díra.

Jan Mrázek