PRVNÍ DNY NA STŘEDNÍ 

Jednoho melancholického večera jsem si četla svůj starý deník. Našla jsem zajímavý zápisek, nad kterým jsem se musela zamyslet, a rozhodla jsem se, že ho zveřejním.

  1. Září 2016

Zazvonil budíček. Z poklidné noci se stává chaotické ráno a mně nezbývá nic jiného, než vstát z vyhřáté postele. Je prvního září, první školní den. A pro mě je to i první den na nové škole. Vstávám celkem brzy. Důvod je prostý – chci mít dobré místo. Nejvtipnější na tom všem je, že se mi stal úraz a mám na tři týdny berle.

Ocitám se před gymnáziem. Na dvoře je plno skupinek. Asi studenti. Já vůbec netuším, o co jde. Jejich zbraně jsou zákeřné. V ruce mají lihové fixy, vzduch tak zvláštně voní. Kombinace octu s levnými voňavkami. Perličkou jsou jejich kostýmy, dost často barevné, až z toho bolí oči. Můj výraz při tom, jak jsem pajdala přes hlavní bránu, asi hovořil za vše. A jelikož jsem s berlemi nebyla dost rychlá na to, abych jim utekla, můj obličej brzy vypadal jako zeď na graffiti.

Následoval proslov pana ředitele, ve kterém nám sdělil několik důležitých informací.                 Já jsem se potkala na dvoře s mojí budoucí spolužačkou. Tu dobu jsem zatím nikoho z třídy neznala. Poté jsme se rozdělili do tříd a šli jsme společně se svým třídním učitelem do třídy kmenové. Bylo nás 32. Přišlo mi to vtipné, v mé předchozí třídě nás byla slabá polovina. A to je tady ještě A, B a jedna třída z osmiletého studia. Na gymplu mi to přišlo jako jeden velký labyrint. Naprosto jsem netušila, kde se co nachází a po příjezdu domů jsem dokonce zapomněla, kde mám svou kmenovou třídu.

 

Další den byl skvělý. Poznávala jsem nové lidi, učitele i gympl jako takový. Přesvědčila jsem se, že tu vaří fakt dobře. Jen ty fronty na obědy se mi moc nezamlouvají. Po víkendu, který následoval, jsem do školy chodila s radostí. Vážně se mi tam líbilo. Učebny, třída, učitelé, dá se říci, že skoro všechno. Jediné, na co jsem si nemohla zvyknout, je přesouvání se z učebny do učebny jiné. Představte si holku, která sotva „dopajdá“ z druhého patra jednoho pavilonu (nutno podotknout, že schodiště nebývají příliš průchodná) ke skřínce pro učebnici z předmětu, který následuje. A ono najednou zazvoní. Skvělý. A teď přichází ta chvíle, kdy si uvědomím, že vlastně vůbec netuším, kde se třída nachází. Jsem nucena ptát se lidí, ale oni mě posílají úplně jinam. Tak bloudím po škole, zdolávám schody a pak se najednou stane zázrak a já třídu objevím. Občas je už ale trochu pozdě.

Také často mívám problém s dveřmi. Když se snažím nějaké dveře otevřít, nejde to. Otevírám je stále na tu špatnou stranu.

Ale i přes to všechno se mi tu líbí a svého rozhodnutí studovat zrovna zde zatím nelituji. Těším se na různé akce, které se třídou podnikneme, a věřím, že si budeme rozumět.

 

 

Po roce se mnohé změnilo. Někteří kamarádi odešli, někteří přišli. Já tu nějakou tou náhodou ještě jsem. Během prváku nebyl týden, kdy jsem se nezamyslela nad tím, zda raději neutéct. Naučila jsem se, že trojka je fakt dobrá známka. Ještě s mým volným časem, který skoro nemám. V prváku jsem měla takových aktivit, že vůbec nechápu, jak jsem to stíhala. Mít zdravotní kroužek a ještě být vedoucí dětí z hasičů, to chce hodně času. Co se týče záchranných bodů, je jich tady hned několik. Kamarádi, obědy, bufet a třeba i Coop za rohem. Bohužel už naprosto přesně vím, kde kterou učebnu najdu, a tak není co dál objevovat. Také jsem se naučila, jak přežívat a nepropadat. Je to umění. Zvykla jsem si. A že mi to trvalo skoro půl roku. Byl to hodně velký skok. Najednou jsem jezdila autobusem dvakrát denně do cizího města, s úplně neznámými lidmi. Na základní škole nebyl člověk, kterého bych neznala. A tady? Tady je to jako v nákupním centru. Ale troufám si říct, že jsem se tehdy, kdy jsem vyplňovala přihlášky, rozhodla dobře. I když je to někdy těžké, i když máte pocit, že se to nedá zvládnout, opravdu to stojí za to.

Kristýna Strnadová