Z repreplesového vydání – Tomáš Grafoman Masaryk

Na stěně u ředitelny visí obraz s podobiznou prvního prezidenta a vynálezce Republiky československé. Není to náhodné, Tomáš Garrigue Masaryk, prezident osvoboditel, měl vždy se strakonickým gymnasiem vztahy výtečné a dodnes se zde čas od času viděti nechává.

Na otázku, co si myslí o našem ústavu, odpovídá: „Tož, hezké to tu máte.“ Vždy přijíždí na svém milovaném Hektorovi, kteréhož svěří do rukou páně Poustkova. S oblibou se pak prochází ve stromoví a pochvaluje si „Správné, příroda je největším učitelem a duše studentova musí kvésti.“ Když se dosyta tohoto nabaží, odchází poobědvat do naší kantýny. „Já jsem navyklý stravovati se střídmě.“ prohlašuje nad pokrmem.

Při prohlídce školy rozplývá se nad výtvarnými pracemi žáčků. Svoje vyobrazení u ředitelny vždy skromně přejde, zastaví se však u svých vlastních citátů, které na stěně visí, vyňaty z České otázky. „To Česko, to je otázka…“ zhodnotí svá vlastní slova a zamyšlen pokračuje v pochůzce.

Mnohdy se mu naskytne příležitost podívati se do hodiny. „Proč je zde vás tak pomálu, hlavně hochů?“ otáže se s podivem. „Všichni jsou na Zborově.“ je mu odpovědí. „Ach, stateční chlapci!“ vyhrkne tatíček dojat a z omylu jej raději nikdo nevyvádí.

Studenti rádi zapřádají hovory s TGM a ptají se ho na rozličné dotazy, například jestli opisoval ve škole. „Tož, panáčku, to je těžká věc.“ zasměje se a pohladí zvědavého studenta po melíru. Jindy zas student důvtipnější otáže se ho, co si myslí o soudobé otázce politické. Na to se povětšinou president zachmuří a místo odpovědi prohlásí: „Hlavně se vzdělávat, panáčku.“

Mám rád ty mladé,“ říkává s oblibou, „jsou svobodnější, ale zatím jsme je ještě málo učili demokracii.“

Nejvíce by mohli o návštěvách tatíčkových vyprávěti naši kantoři. Všechny ty, jež dnes večer vavřínovými věnci ověšujeme, mnohdy návštěvou oblažoval a moudrého slova s nimi prohodil. V dnešních dnech jej můžeme často viděti s panem Žílou debatovati o květeně. Předlouhé hovory zapřádá s paní Klichovou, která o něm toho mnohdy ví více než on sám a zavítá i do učebny informatiky k panu Chalupovi, zahráti si World War I. S paní Křížovou a Švarcovou rád vypráví o časech starého Rakouska. „Měl jsem možnost sledovat rekruty na začátku světové války. Ti čeští se při tom vždycky ožrali, kdežto Němci nastupovali do vlaků s vážností, jako by se už viděli ve Valhale.“ lichotí oběma vyučujícím jazyka německého a vzápětí nabízí pozvání na výlet do Topol’čianek. „Je to bohulibý kraj, dámy.“ vydechne vždy, mna si staré oči. Mnohdy zabředne do hovoru s paní učitelkou věd exaktních, Marií Chaloupkovou: „Mně se na ní líbí, jak zapáleně hovoří o své věci.“ prohlašuje s gustem a dodává: „Já jsem studoval v Lipsku, ale z hovorů s ní vyvozuji, že ten MatFyz musí být skvostný ústav.“

Když se pak žáčci hrnou do domovů, sedlá Starý pán svého koně a dává mu před jízdou kostku cukru. „Chtěl bych, aby se na vyjížďku taky těšil,“ říkává, usedaje do sedla. „Tak je tady dobře učte a nezapomeňte, že z nich chceme mít odvážné a morální občany naší demokratické republiky!“ Poté se loučí a odjíždí, všichni se za ním dívají a doufají, že neodjíždí nadobro a že se zase brzy objeví.

 J.X.Kšanda