Rozhovor s konferenciéry happeningu

P6286598 Vítek Malota (V) a Martin Kuncl (M). Kdybych řekl, že nevím, kde paní Kostková tuhle dvojici zoufalců vyhrabala, lhal bych – jsou to moji nejlepší kamarádi. V průběhu večera jsem se s nimi snažil dělat rozhovory. První byl pořízen v parku u hradu, po koncertě skupiny Ádh Mór, za zvuků právě hrajících When it rains.

Proč to máte tak dlouhý?
M: Já myslim, že je to krátký.
V: Ještě se to snažíme natahovat a natahovat.
A co diváci?
M: Občas, když nějakýho zahlídnu, tak je to dobrý…
V: Je našlapáno, platících je tam asi třicet osm…
M: Třicet sedm jsem spočetl.
V: Ale ono to přibylo potom, co dohrál Ádh Mór, ten nikoho nezajímá…
Nebo možná potom, co jste domluvili vy.
M: Ne, my jsme měli úspěch. I pan ředitel nám ukazoval palec nahoru.
Myslím si, že jsem se smál jenom já.
M: Ne ne, ještě Zuzka Kostků se smála. A pak za náma přišel Drahoš a jemu se to taky líbilo.
Jak dlouho jste to vymýšleli?
V: Dva měsíce.
M: Včera.
Kolik vtipů už jste v tuhle chvíli řekli?
M: Asi čtyřicet dva.
V: My se snažíme, aby každé slovo, co řekneme, bylo samo o sobě vtip. Zatím se nedaří.
M: Ale pokusy tam jsou. A jak jsem říkal ve své úvodní řeči – my jsme jako ti zahrádkáři, co pravidelně obdělávají svoje políčka… to už všichni slyšeli.
A jak myslíte, že se to bude odvíjet?
M: No, já myslim, že se to bude ještě hezky odvíjet. Rozjede se to, rozšlape se to tady. Bags tam mají ten svůj plakát už od začátku, takže to asi chtějí rozjet. To si řekneme až s náma budeš dělat rozhovor potom. Doufám, že nebudeš mezitím chlastat, jsi novinář!
Škoda, že tu není Madla, mohla by udělat ten rozhovor místo mě.
M: A kde je Madla? My jsme jí na začátku z pódia zdravili. (Pánové na začátku náhodně zdravili lidi v publiku: „Čau Madlo, čau Honzo, čau Matouši…“ pozn.red.)
Vůbec tu není, zdravili jste neexistujícího diváka.
V: Nějaká Madla tam určitě je. S tímhle výstupem jsme měli největší problém, protože jsme měli říct šest normálních jmen a my se vždycky zasekli…
M: Já říkal Hugo…
V: …, protože nemáme slovní zásobu normálních jmen.
M: Jako Kristián, Xavier – v pohodě, takových jmen vysolím klidně padesát.
Pojď na to!
M: Já tohle přesně čekal.
No, tak pojď.
M: To je trapný. Když něco řeknu a ty se toho chytíš, to je trapný, to se nedělá.
V: To novináři nedělaj. Novinářská etika prostě bude fungovat! Máš sto táců, no a co!
Tak ty vysol padesát jmen.
V: Ty si vůbec ničeho nevážíš! Pro tebe neexistujou žádný hranice, pořád jenom prachy, prachy, prachy.
Já za to neberu nic!
M: Kecá, kecá.
V: Ty jsi sprostej, bezpáteřní červ.
Já to dělám z lásky k vám, z lásky tam k těm miláčkům, co tam v tom letňáku sedí !!!

(ticho)

M: Hele, jinan dvojlaločný…

P6286614

Mezitím skončil koncert kapely When it rains, následovala Čutací meruna a Rivers. Pomalu se stmívá a pánové vypadají unaveni…

Jak se vám líbí směr, kterým se akce ubírá?
V: Lidí je málo, přibývá stínů…
M: Já souhlasím, je to takový rozpačitý.
V: Přece jen v těch ZUŠkách máš větší kontakt s divákem…
A jak se vám líbí kapely?
V: Já usnul.
Myslíte, že se vám to povede ještě nahodit?
V: No, máme ještě jeden vstup, eso v rukávu, který prostě vytasíme, tak se přijď podívat. Bude to zážitek, kterej si budeš pamatovat do konce života. Pak jdem domu.

Eso v rukávu spočívalo v tom, že zatímco dělal Vítek rozhovor s Bárou z Bags, Martin se za jejími zády svlékal. Svlékl si i ponožky, trenýrky ne.

Proč jsi to udělal? Proč?!?!
M: Když to na člověka přijde, tak to v sobě nemůže dusit.
V: Heleď, tohle je totiž drsnej, rockovej koncert a Martin chtěl bejt drsnej, rockovej moderátor.
M: Cítili jsme, že tomu nestačíme, že jsme měkký, tak jsme tomu chtěli dát nějaké ty nožičky.
Ale dámy v publiku projevily…
M: Odpor!
Ne, nespokojenost, že jsi nepokračoval.
M: Heleď, postupně. Nesmim prozradit všechno hned napoprvé.
Takže je to vlastně taková upoutávka na další happening?
V: My plánovali, že by svlékl i spodky, že by to bylo ještě surrealističtější, ale nakonec jsme to vynechali z důvodu technických požadavků. Nebyly tady dostatečné světelné a kouřové efekty.
M: Ale máme z toho konce dobrý pocit. Ono to z tebe takhle všechno spadne. A když tam přiběhne Kůla ze zadní řady a začne tě fotit, tak to ti náladu zvedne úplně.
V: Ono se říká, že když jsi před nějakou komisí a představíš si je svlečené, že ti to pomůže. To je hloupost, musíš se svléknout sám, aby ses uvolnil.
A ty jsi byl už uvolněný, že jsi se nesvlékl?
M: On se bál.
(ticho)
V: Já bych chtěl Martinovi říct, že být jím, nepouštěl bych se do žádného osočování, protože on sám nemá čistě ruce kvůli jeho obchodu s masožravými rostlinami, během něhož ničí dost nečistými praktikami konkurenci.
M: To jsou lži.
V: Ono se to bude ještě řešit, takže bejt tebou, tak bych se zklidnil, frajere!
M: To jsou jenom malicherné pomluvy…
V: Ty máš černý svědomí, černý jako albínskej černoch!!!
Dobře, dobře… chcete ještě něco říct k tomuto koncertu?
V: Martina si nevážim.
M: Vítek tě pomlouval.
Kdy?! Specifikuj to!!!
(ticho, potom hromadná rvačka, krev, slzy, ambulance)

IMG_0110

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jan Mrázek, foto: David Mašata, Václav Kůla