Sbohem 1. C

Denisa nás požádala, abychom uveřejnili její rozloučení se, adresované 1.C. Budiž jí to dopřáno.

Nikdy jsem netušila, že se můj život ze dne na den převrátí vzhůru nohama. Některé věci se prostě a jednoduše stanou. Jeden den jste si vším jistí a pak z ničeho nic… Najednou jako bych nežila svůj vlastní život, ale byla jen divák, stojící stranou.  Mám pocit, jako bych chtěla utíkat, ale přitom jsem se zastavila na místě.  Hlavou se mi míhají všechny ty vzpomínky.  Nedochází mi, jak mi všichni budou chybět, ale vím, že až mi to dojde, bude to bolet.  Třída bez ukecaného  tmavovlasého kluka neustále si půjčujícího propisky, s nímž se dají jen tak na chodbě zpívat vánoční písničky?
Nebo snad bez kluka, který tajně pod lavicí skládá básničky a nedokáže ho nic rozhodit?
V davu plném neznámých lidí budu hledat rebelku, která běhala na adaptačním kurzu venku  v ponožkách, třídního bouchače, jenž si vás zaručeně oblíbí, nabídnete-li mu 3bitku, někoho, kdo hyperaktivně poskakuje, a je vždy podezřelé, pokud vám nabízí sušenky, někoho, kdo vás pobaví vtipem, aniž byste vůbec věděli o čem je. Prostě všichni. A úplně nejvíc ta, která se mnou vymýšlela ty nejšílenější plány už na základce. Plánovaly jsme společně, kam půjdeme na střední, stresovaly se rozdělovacím testem z angličtiny a nakonec zase skončily spolu.  Vedle koho teď budu sedět? Přežily jsme hodiny fyziky s křídami lítajícími nám kolem hlavy, chemie s peroxidem vodíku, dějepis a nošení mapy, literaturu a schovávání se pod lavici, matematiku a přehazování míst kvůli nasazení „špuntu“. A znova a znova se smály. Nepopsatelně moc mi to chybí už teď…
Sbohem  1. C .

Denisa