Skotsko – země vřesu, jezer a ovcí – 2. část

Fort William Vážení a milí čtenáři, v minulém díle jste se mohli dočíst o prvním týdnu mého loňského letního putování. Následujícími dvěma týdny vás nebudu zatěžovat, pokud by vás jejich průběh zajímal, můžete se poptat mého kolegy Honzy Mrázka, neboť jsem tento čas trávil spolu s ním. Mimo jiné jsme hráli v ulicích Edinburghu v průběhu tamního celosrpnového festivalu a zážitek to byl vskutku zajímavý. Ovšem konkurence byla obrovská a z výdělků jsme byli celkem nešťastní. Nabízím vám však k přečtení reportáž z posledního týdne, který byl pro mne z celého srpna asi nejzajímavější. Příjemnou zábavu!

Forth William – Mallaig

17Po čtrnácti dnech opět sám, kamarád, který se mnou hrál, právě odjel zpět do Edinburghu. Stopuji do Fort Williamu s tím, že se pokusím nafotit parní vlak, který odsud každý den jezdí. Velká dvojjazyčná cedule hlásá, že vstup do areálu depa je přísně zakázán, plánované zákulisní fotky tedy asi nevyfotím. Hned vedle depa se ale po starém hřbitově prohánějí ovce, tak snad nějaké zajímavé snímky vzniknou alespoň tady. Objevuji mezi náhrobky mrtvého berana a nakonec vůbec nelituji, že jsem sem vážil cestu.

Fouká vlezlý studený vítr a trochu prší. Všechna auta opět (jak také jinak) jezdí úplně opačným směrem, než bych potřeboval, a tak mne až po hodině zachraňují dva Indové v luxusním BMW. Zastavujeme na mostě nad tratí, abychom si mohli vyfotit západ slunce. Říkám si, že místo ke kempování bude snazší najít tady, dokud je ještě trochu světlo, než pak za tmy ve městě. Indové se sice diví, že chci zůstat v této pustině, a přemlouvají mne, abych s nimi jel do Mallaigu a přespal v hotelu, po několika minutách vysvětlování snad už moje důvody chápou.

Přelézám plot do ovčí ohrady a mířím k místu, které by snad mohlo být vhodné k vyfocení parního vlaku. Občas se celou botou bořím do podmáčené půdy, naštěstí se vodě nedaří dostat dovnitř (usušit zde boty je věc absolutně nemyslitelná). Svou krosnu nechávám na velkém kameni na úpatí kopce, na který se chystám vylézt, a pouštím se do náročného výstupu po kluzkém svahu.

Pomalu začínám pochybovat, jestli vlak, na který čekám, jezdí i v neděli, podle jízdního řádu tu přece měl už před půlhodinou být. Po obloze plují velké šedé oblaky, jen občas se v nich objeví mezera a na chvilku vysvitne slunce. Konečně slyším v dálce táhlý zvuk parní píšťaly a po chvíli i pravidelný rytmus parního stroje. Zdá se mi, že mezer v mracích stále ubývá, a pomalu ztrácím naději, že by slunce mohlo ve správný čas zasvítit na správné místo. Oddychování lokomotivy se stále přibližuje, za chvilku už tu musí být. Slunce! Svítí přesně tam, kde ho potřebuji mít! Pruh světla se ale stále posunuje a stín už se nebezpečně blíží k trati. Dělej!

Konečně… Tři cvaknutí závěrky a je po všem. Lokomotiva mizí v oblouku a na vagony už nesvítí ani paprsek přímého slunce. Nefotograf si asi nedovede představit, jakou zátěží pro nervy podobné situace jsou. Velkou. Ve Skotsku zvláště. Až si z toho musím na chvíli sednout.

Dochází mi voda a baterie v mobilu, popojíždím proto do samotného Mallaigu – přístavního městečka, odkud odjíždí trajekty na Skye, Rum, Uist a další menší ostrovy. Hned vedle přístavu leží malá vlaková stanička s očividně dlouho nepoužívanou nákládací rampou a dvěma nástupišti. Nádražní budova je ale bohužel zavřená, a tak budu muset nabíjet v nějaké z místních kaváren či restaurací. Po dvou hodinách pití jedné kávy si ještě v místní samoobsluze, která má kupodivu otevřeno i v neděli, kupuji krabičku se šitím, abych si mohl opravit své jediné, brašnou rozedřené kalhoty.

Při hledání místa na spaní hltám jednu obrovskou ostružinu za druhou, až můj žaludek začíná dosti protestovat. Nakonec končím na fotbalovém hřišti v sousední vesničce. V poledne druhého dne se vracím do Fort Williamu, kde kupuji novou bombu k vařiči, neboť mi právě došel plyn, a pokračuji ve své cestě na ostrovy Lewis a Harris.

Část cesty do Ullapoolu (kterou jsem si úmyslně prodloužil) se vezu s ukrajinským párem, žijícím v Anglii. Nejen že se dozvídám zajímavé informace o současné situaci na Ukrajině, ale také si jen díky nim mohu vyfotit velmi známý pohled na hrad Eilean Donan.

Lewis and Harris

19Sedím v bílé pracovní dodávce s pohodovým Skotem, komunikaci s ním mi však velmi ztěžuje jeho silný akcent spolu s rychlou řečí. Naštěstí je ale trpělivý, takže se mi nakonec daří pochopit, že také jede na Lewis a že pokud chci kus svézt i tam, mám na něj hodinu po příjezdu trajektu počkat u supermarketu. Počasí vypadá velmi slibně, fouká sice vítr, ale neprší a chvílemi i svítí sluníčko. Lístek na trajekt do Stornoway stojí dokonce o několik liber méně než ze Scrabsteru na Orkneje, přestože vzdálenost je teď zhruba o třetinu delší.

Vítr postupně zesiluje, až přídí rozražené vlny bijí do oken horní paluby. Obsluha raději zavírá bufet, aby všude po podlaze nebyla rozlitá káva či čaj. Slunce se také objevuje čím dál výjimečněji a chvílemi i trochu mrholí.

V dálce už je vidět pobřeží ostrova a okolo lodě začínají kroužit mořští ptáci. O kus dále se náhle jeden z nich střemhlav vrhá dolů a obrovskou rychlostí proráží vodní hladinu. Terej! A za ním další! Obdivoval jsem je už ve filmech, ale naživo je jejich lov skutečně neuvěřitelná podívaná.

Harris Opět v bílé dodávce. Projíždíme silně depresivní krajinou Lewisu, prší a vítr dodávkou kolébá ze strany na stranu. U silnice se nachází telefonní vedení a pak už vůbec nic. Jen stovky či snad tisíce jezírek a sem tam několik trsů trávy. Zastávka u televizního studia v maringotce uprostřed Lewisu, kam „můj“ řidič vozí vodu, krátká prohlídka skanzenu Carloway Broch, kde kontroluje vodovodní potrubí, a náš cíl – Standing Stones of Calanais. Skot mi nabízí gumové reflexní kalhoty, které by mne mohly alespoň částečně ochránit před vodorovným deštěm. Budou se opravdu hodit. Vítr už je tak silný, že se mi ani nedaří otevřít dveře auta a i ve dvou s nimi máme co dělat. I směr chůze nám určuje vítr a já se se Skotem skutečně velmi nerad loučím, neboť absolutně netuším, kde na plochém bezlesnatém Lewisu v tomto stavu postavím stan.

Naštěstí se v jižní části Lewisu zvedají kopce, které pak plynule přechází v Harris. Ostrované navíc asi také potřebují dřevo, a tak si do této části vysázeli menší les. Nyní ležím ve vyhřátém spacáku, ve stanu přivázaném ke třem stromům, a poslouchám nepěkný zvuk kapek, které s vytrvalostí sobě vlastní buší do plachty. Inu, asi mi nezbyde nic jiného než se zvednout, přijel jsem poznávat ostrovy, ne se celý den válet.

Uvnitř stanu se hned na třech cedulkách píše, abych tu nepoužíval otevřený oheň, říkám si ale, že v tomhle dešti přece stan nemůže shořet, a tak sestavuji vařič, abych si mohl ohřát své oblíbené baked beanspečené bílé fazole v rajčatové omáčce. A teď sbalit stan. Jsem celkem vděčný, že mne při této činnosti nikdo nevidí. Vzhledem k tomu, že vítr už úplně přestal, vyrojily se odevšad miliony hladových midges – miniaturních mušek, které nejraději lezou do očí, nosu a uší. Stát na místě je absolutně nemyslitelné, a proto neustále běhám po přilehlém paloučku sem a tam, při čemž postupně vyklepávám vodu z plachty, skládám tyče a snažím se vše nacpat do obalu. Místo hned úprkem opouštím a doufám, že mi někdo rychle zastaví.

HarrisJestliže jsem Orkneje ve zprávě domů označil jako divné ostrovy, pak netuším, jak pojmenovat Harris. Krajina je zde svým způsobem až odpuzující, na druhou stranu naprosto nádherná. Přímo od mořské hladiny se zvedají vysoké kopce pokryté šedými kameny, mezi kterými občas zazáří keříček rozkvetlého vřesu. Divím se, že tu ovce vůbec mají co žrát, podél silnice (občas i na ní) se jich povaluje nemalé množství, přitom tráva zde téměř neroste.

Ve stylové staré dodávce sjíždím z nejhornatější části Harrisu k mořskému pobřeží. Před námi se otevírá pohled na velikou písečnou lagunu, od které se sem tam odrazí paprsky slunce. Být tu o lepší počasí a teplejší moře, byl by Harris jednou z nejluxusnějších přímořských destinací Evropy. Bílý písek a čisté moře silně kontrastují s okolní nevlídnou krajinou a vůbec se nedivím, že se tu často nechávají inspirovat všemožní umělci.

15 313

Budík.
Cože? Vždyť jsou prázdniny! Aha, východ slunce. Rychle se oblékám (respektive na všechny vrstvy oblečení navlékám bundu), rozbaluji stativ a lezu ven ze stanu vstříc studenému ránu. Obloha se barví všemi možnými i nemožnými odstíny oranžové a růžové, mezi malými ostrůvky se houpou malé rybářské loďky a z dálky se sem blíží první ranní trajekt. Pro fotografa téměř ráj. Tedy až na zimu a vítr, jak jinak. Příště si s sebou třeba i v červnu vezmu rukavice!

1
Stojím na vrcholu jednoho z kopců a rozhlížím se kolem. Neuvěřitelné. Konečně je zase jednou teplo, šedé dešťové mraky odtáhly jinam, a já tak mohu sledovat krajinu zalitou sluncem. Dole pod kopcem přímo září druhá ze zdejších lagun, o kus dál se rozprostírá širý oceán, z nějž tu a tam vyčnívá nějaký ostrůvek, a nedaleko mne se na rozkvetlém vřesovišti pase stádo krav. Po pobřeží se vine úzká silnička, obklopená povalujícími se ovcemi, a přímo nad mojí hlavou krouží pár orlů.

30 46 3842
Zdejší farmáři snad myslí na všechno – šplhám na jeden z nejvyšších vrcholů Harrisu a v plotu uprostřed vřesovišť, v předpokládaném směru ze silnice na vrchol, někdo udělal branku. Do západu slunce sice zbývají ještě zhruba dvě hodiny, ale světlo už začíná mít nazlátlou barvu a stíny se rychle prodlužují. Cítím, jak se ochlazuje, ale i přesto ze mne pot crčí proudem.

Konečně na vrcholu! Nějak mne to zmohlo. Asi jsem se před výstupem neměl tolik cpát rýží. Pod sebou mám přes sto metrů hlubokou propast, na jejímž dně malá říčka vytváří desítky meandrů a tráva okolo ní je tolik zelená, že se až na Harris nehodí. Také si ji ovce náležitě užívají!

31 14 10Harris
Nějak se mi nedaří spát. Letmý pohled na hodinky – minuta po půlnoci. Právě začal můj poslední den na skotském venkově a předposlední den ve Skotsku vůbec. Lezu ven ze stanu. Mrzne. Přímo naproti mně září měsíc v úplňku a krajina okolo mne vypadá jako z jiného světa. Velké balvany, které zde trčí ze země, jako by od večera dvojnásobně vyrostly, moře někam uteklo a dno zálivu je teď celé stříbrné. Snažím se atmosféru zachytit fotoaparátem, ale opět se potvrzuje, že technika našemu oku ještě zdaleka nestačí.

Teď už mne čeká jen dlouhá cesta stopem do Edinburghu a letadlem domů. Nechce se mi pryč! Opět sedím na trajektu, popíjím čaj a nostalgicky prohlížím mapu Skotska, kam jsem si kreslil svou cestu. Vzpomínám. A ještě dlouho vzpomínat budu. Takové svobody, nádherné přírody a úžasných lidí si zase minimálně deset měsíců neužiju.

Ještě v březnu letošního roku jsem si myslel, že si alespoň letos dám od Skotska pauzu. Jenže pozvání se neodmítají. A už vůbec ne v případě, že si daný člověk z vašeho popudu koupil klavír. Na konci srpna tedy s nejvyšší pravděpodobností opět spolu s Honzíkem odletím na nějakou dobu do země vřesu, jezer, ovcí a tou dobou také už slušné zimy. Měsíc to tentokrát nebude, takže myslím můžete očekávat pouze jednodílnou reportáž, která možná půjde přečíst celá najednou…50
Matouš Vinš