Skotsko – země vřesu, jezer a ovcí – 1. část

HarrisJiž v létě 2011 jsem se byl ve Skotsku na několik dní podívat. Tentokrát to ale bylo jiné. A možná i trochu šílené. Byl jsem čerstvě plnoletý student, pouze s letenkou domů, zhruba třemi sty librami v kapse a noclehem na první noc. Měl jsem v plánu vydělat nějaké peníze hraním na ulici během festivalu v Edinburghu a trochu cestovat. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak.

Přílet

6. srpna 2012 k večeru přistávám na letišti v Edinburghu a autobusem č. 35 mířím do centra. Na rozdíl od busu č. 100, kterým jsem jel z letiště loni, trvá cesta neuvěřitelně dlouhou dobu. Navíc ani nevím, kde přesně mám vystoupit. Řidiči autobusů jsou zde naštěstí skutečně „superochotní“, a tak po 50 minutách vystupuji na správné zastávce. Po cestě se téměř úplně setmělo a centrum hlavního na mne dýchá svou zvláštní, nepopsatelnou atmosférou. Na hradě zrovna odpalují jeden z mnoha festivalových ohňostrojů, někde ze střechy křičí racek a od moře sem proudí vlhký (a kupodivu i teplý) vzduch. Pomalu ze mne opadávají i poslední zbytky nervozity a vrhám se vstříc novým zážitkům.

Probouzím se kolem sedmé hodiny ranní. Edinburgh mne vítá sluncem, které zalévá veliký park za oknem. Balím si všechny věci, co budu na první týden potřebovat, do jednoho velkého batohu, kufr a saxofon tu zůstávají. Chvíli bloumám po městě a snažím se zjistit, jak se dostat ven. Informace o autobusech se nikde nevyskytují, takže nakonec vítězí vlak (možná to ani není nedostatkem informací o autobusech, spíše si nějak rozumově potřebuji vysvětlit, proč volím dražší variantu dopravy). Jízdenku kupuji v automatu na nádraží, systém je naštěstí velmi jednoduchý a přehledný, v pokladně bych se asi chvíli zdržoval – zdá se mi, že vyslovit správně skotský název stanice je oříšek i pro Skota. Jen těch 20 pětipencí si automat mohl při vracení odpustit. Celé nádraží je v rekonstrukci, tudíž mi chvilku trvá najít správné nástupiště. Vlaky mým směrem naštěstí jezdí každou půlhodinu, takže se rychle smiřuji s tím, že mi jeden z nich ujíždí přímo před nosem.

Fife

Firth of Forth
Firth of Forth

Po půlhodině jízdy vystupuji v Aberdour, rybářském městečku na pobřeží zálivu Forth. Zatím ještě vůbec netuším, kam bych měl jít, takže se vydávám po šipkách Fife Coastal Path, asi i proto, že vede podél železnice (a tím zároveň i podél pobřeží). Je opravdu teplo, na obloze jen několik mráčků a moře láká ke koupání. Když ale vyzkouším jeho teplotu, chuť mne přejde, raději zůstávám na břehu. Po několika hodinách chůze se dostávám do města Kirkcaldy. Slunce se už pomalu blíží k obzoru, začínám přemýšlet, kde přespat. Za ubytování platit nechci (a ani nemůžu, peníze mám tak akorát na jídlo), takže zbývá asi jen stan. Vůbec netuším, kde ho postavit, a tak se vydávám směrem k lesu, jenž je vidět kus za městem, tam by mne nikdo rušit nemusel. Po zjištění, že domnělý les je ve skutečnosti park, mé naděje značně klesají, nakonec ale nacházím vynikající místo u zdi bývalého opevnění přímo na břehu moře. Je ještě celkem brzy a já přemýšlím, kam zítra pokračovat. Nevím, do čeho píchnout, a tak si už teď uvědomuji, jak výhodná byla investice do britské SIM karty a paušálu na neomezený internet.

Forth Rail Bridge
Forth Rail Bridge

Ráno se vydávám směrem k hlavní silnici. Cíl jsem nevymyslel, prostě pojedu tam, kam pojede řidič, který mi zastaví. Ani nemusím čekat moc dlouho, zhruba po deseti minutách mi zastavuje paní středního věku. Má odpověď na její dotaz, kam jedu, ji očividně celkem pobavila a nabízí mi několik možností, kde mne může vysadit. Nakonec vystupuji v Dunfermline – bývalém hlavním městě Skotska. (Bez této milé paní bych se asi nikdy nedostal tam, kam jsem se nakonec dostal, neboť ona mi dodala tolik potřebné odvahy a naděje. Za to jí patří můj velký dík!)

Orkneje

O den později v jednu hodinu odpoledne nastupuji na trajekt do Stromness. Cíl už mám tedy jasný – Orknejské ostrovy. Zabírám si strategické místo na velmi pohodlné pohovce a za několik minut jsem zmožen únavou a houpáním lodi. Probouzím se právě v momentě, kdy míjíme skalní útvar Old Man of Hoy. Jsem skutečně na Orknejích! Ještě včera touhle dobou se mi zdálo téměř nemožné dostat se až sem.

Při procházce po Stormness se bohužel naplno projevuje zánět Achillovy šlachy na pravé noze, takže absolutně nemám náladu hledat nějaké skryté místo pro stan. Potupně se tedy ubytovávám v kempu na okraji městečka. Alespoň si mohu ve stanu bez obav nechat batoh a jít se trochu projít. Z pobřeží je zde krásný výhled na ostrov Hoy – obrovský útes čnící z moře. Začínám si připadat trochu jako v jiném světě. Procházím okolo dělostřeleckého bunkru, který kdysi střežil cestu k přístavu, o něco dále na pláži leží obrovské množství nádherných mušlí a odliv pomalu odkrývá skalní útvary sestupující do moře. Objevuji pláž plnou krásných kulatých oblázků a mé dětské já jim nemůže odolat. Asi hodinu a půl jsem plně zaměstnán stavbou „svojí“ věže a ani nevnímám, že od oceánu začíná foukat stále silnější ledový vítr. Uvědomuji si to v momentě, kdy okolo proplouvá malá rybářská loďka, která má co dělat, aby ve vlnách vůbec mohla držet směr. Raději se vracím do kempu a přivazuji stan ke kůlům sousedícího plotu – nerad bych v noci uletěl.

Probouzí mne zima a kapky bušící na stěnu stanu. Možná by bylo lepší, kdyby v kempu nebyl teploměr – jeden stupeň nad nulou moc náladu nezvedne. Alespoň vítr se naštěstí trochu umoudřil. Rychle balím mokrý stan a doufám, že mi ruce úplně neumrznou.

Díky další velmi hodné paní se teď nacházím přímo u Standing Stones of Stennes – zhruba 5000 let staré megalitické stavby. Pomalu přestává pršet a chvílemi dokonce vysvitne i slunce. Zima je ovšem pořád. Mezi kameny se vesele procházejí ovce a očividně jim vůbec nevadí, že přímo kolem nich pobíhá několik turistů s fotoaparáty a kamerami.

Orkneje
Orkneje

Noha mne sice stále bolí, ale trčet u silnice se mi moc nechce, takže pěšky pokračuji k Ring of Brodgar. Kupodivu ani nemusím jít po asfaltu – podél silnice vede stezka pro pěší. Přecházím přes rozkvetlou louku a dostávám se k jedné z nejúchvatnějších staveb ve Skotsku. Nemohu uvěřit, že pravěcí obyvatelé byli schopni něco tak obrovského vytvořit. V téměř dokonalém kruhu zde stojí několik desítek kamenů, většina z nich odolala síle času. Stoupám na malý pahorek vedle kruhu, odkud se mi otvírá vskutku nezapomenutelný pohled. Pode mnou se mezi kameny prochází lidé v pláštěnkách, na obou stranách se rozprostírá tmavě modrá vodní plocha a v pozadí se zdvihají zelené pahorky, dotýkající se tmavě šedé masy mraků. Lituji, že pohled bohužel nelze zachytit fotoaparátem. Avšak v mých vzpomínkách asi zůstane uchován na velmi dlouhou dobu.

Chodit zpět pěšky by, vzhledem ke stavu mé nohy, nebyl nejlepší nápad. Zdá se, že auta tu občas jezdí. Ovšem plná. Nebo špatným směrem. Další pokus a – opět nic. Asi opravdu raději půjdu po svých zpět k hlavní silnici. Po zhruba stech metrech chůze mi naštěstí zastavuje místní rybář, který sice jede jinam, než potřebuji, k hlavní silnici mě ale ochotně odváží. Tam už to jde rychle. Další z rybářů, jichž je na Orknejích opravdu požehnaně, mne veze až do hlavního města souostroví, Kirkwallu. Rychlá prohlídka katedrály, svačina, trocha odpočinku a pokračuji dál. Problém je ovšem v tom, že nejezdí téměř žádná auta…

Opět se probouzím zimou. Tentokráte však již ne na Orknejích, nýbrž zhruba v polovině cesty mezi Inverness a Perthem, kousek od silnice A9. Ostrovy na severu jsem opustil už před 19 hodinami. Venku fouká dosti silný vítr, naštěstí alespoň neprší. Vůbec se mi nechce vylézat ze stanu, avšak nakonec se překonávám a s několika vrstvami oblečení otevírám vchod. Úchvatný pohled. V údolí se válí mlha a mezi mraky občas vylézá slunce, které zbarvuje svahy do zlata. Teplota se pohybuje někde okolo nuly a ledový vítr je skutečně velmi nepříjemný. Při balení stanu už pomalu přestávám cítit ruce a nedovedu si představit, že bych měl u silnice čekat nějakou delší dobu. Štěstí je naštěstí na mé straně a po necelých deseti minutách mi zastavuje auto s lodí na střeše. Řidič se sice trochu diví, co dělám tak brzo ráno v těchto opuštěných končinách, ale ochotně mne bere dovnitř a zvyšuje teplotu.

Matouš Vinš

Více fotek najdete na http://facebook.com/matous.vins