Slavné pondělní ráno

6:00 – Budík řve jako pominutý. Oženu se po něm rukou. Pořád řve. Třikrát zmáčknu pojistku. Nic. „Ty sv… jedna,“ házím ho do kouta. Hlava mě brní, jak se mozek vzpamatovává z víkendového deliria. Jdu dolů a taškou na zádech dřu omítku na schodišti. Ta rejha je každý ráno větší. Něco s tím budu muset udělat.

6:15 – Sypu do misky cereálie. Některý by si se mnou rády hrály na schovávanou. Vždycky spadnou na podlahu a zalezou za lištu kuchyňský linky. Na zametání není čas. Rvu do sebe snídani a listuju novinama. Zase žádný podstatný informace. Pak si na obličej patlám řasenku. Dalších pět minut si jí vymývám z oka. Zase vedle.

6:30 – Měla bych vycházet z domu, ale v zimním kabátě lítám po bytě a sháním klíče.

6:45 – Sprint na autobus a úvaha nad tím, zda ho opravdu chci stihnout. Rezignuju, stejně jede za pět minut další.

6:58 – Odjezd směr Strakonice. Tichá půlhodinka nasávání vzduchu obohaceného o výpary z mokrých bund a dechu zašlých existencí. Pája neustále žvaní, je neodbytná. Nakonec si cpu sluchátka do uší a modlím se za urychlení každé minuty.

7:30 – Do Strakonic zbývá posledních pár minut. Je mi pěkně blbě. Jestli okamžitě nevystoupím, ohodím toho chlápka, co stojí vedle mě.

7:35 – Všechno dobře dopadlo. Zbývá přežít den ve škole.

7:40 – Procházím hlavním vchodem gymnázia. Všichni se na mě přiblble smějou. Ptám se, co jim přijde tak smíchu, vždyť je pondělí ráno. U skříňky přichází šokující zjištění, že nemám správné klíče. Sprint do sekretariátu pro náhradní. Sprint zpět. Výkřik hrůzy, místo L6 držím v ruce L9. Opět sprint do sekretariátu a podrobení se zkoumavému pohledu paní sekretářky. Asi uvažuje, zda jsem psychicky zdráva. Sprint zpět. Zvoní na hodinu, rychle hážu věci do tašky a běžím do třídy.

7:50 – Spletla jsem si třídu, musím na druhou stranu školy.

7:51 – Do třídy vstupuji způsobem „pozor, tornádo“. Konečně úlevný pocit a dosednutí na židli. Následuje zoufalý výkřik. Sešit na matematiku zůstal dole ve skříni.

A tak pokaždé končí pondělní ráno. S hlavou bolavou a očima tupě zírajícíma na vypůjčený papír. No, přátelé, jak to asi dopadne zítra?

Kateřina Vejvodová